Tajemná síla VRIL

„Jsou již objeveny všechny zákony přírody?“ Lord Edward Bulwer-Lytton

Lord Bulwer-Lytton popisoval ve svém románu sílu vril jako konkrétní přírodní jev. Mnozí čtenáři mu uvěřili a takto nazvanou tajemnou energii pokládali za něco víc než pouhou fikci. Bulwer-Lytton se o vrilu vyjádřil konkrétněji pouze jednou. Svému příteli se svěřil: „Vril nechápu jako nějaký mesmerismus, který je jen nepatrnou fazetou onoho všeobjímajícího a celou přírodou pronikajícího fluida.“ Mnozí lidé si v současnosti tajuplný „vril“ spojují například s koncepcí volné energie Nikoly Tesly, s éterickou silou, energií vakua anebo dokonce s morfogenetickými poli Ruperta Sheldraka. Od těchto tajuplných sil a energií si někteří slibují poslední záchranu před hrozícím zánikem lidského rodu. Vril však není jen záležitostí Bulwer-Lyttonova esotericky laděného románu. Nečekané souvislosti lze objevit i jinde.

Podle Edgara Cayce se vědecké bádání dočkalo v Atlantidě nepředstavitelného rozkvětu. V mnoha oblastech tamní věda dokonce předčila naši současnou úroveň. Poznatky Atlatiďanů v oblasti mechaniky, chemie a fyziky se minimálně vyrovnaly našim, navíc se však věnovali parapsychologii - a dosáhli mimořádných úspěchů. Podle Cayce znali obyvatelé Atlantidy elektřinu a jadernou energii a ovládali také používání laserů a dalších světelných paprsků.

Za nejskvělejší z jejich poznatků však Cayce pokládal využití sluneční energie. Atlantiďané vytvořili obrovské reflektující krystaly nazývané kameny Tuaoi. Nejprve sloužily k duševní komunikaci mezi konečném a nekonečnem, ale brzy začaly celou Atlantidu zásobovat energií. Někdy se Tuaoi říkalo také „ohnivé kameny“. Jeden z nich byl umístěn do slunečního chrámu ve městě Poseidia a sloužil jako ústřední „elektrárna“ říše. Ovšem Cayce tvrdí i to, že právě takto získávaná síla se nakonec stala příčinou zániku Atlantidy: „Získávání energie ze slunce sloužilo i k rozbití atomů, a to způsobilo zničení této země.“ Zmínky o rozbití atomů asi rozhodně nezapadají do starověkých souvislostí. Ale to není všechno. Cayce se totiž vzápětí výslovně zmínil o tajemné síle „vril“!

Jestliže poněkud zapátráme ve starých spisech, legendách, pověstech a bájích, nalezneme o silách tohoto typu více zmínek, než by se dalo přičíst pouhé náhodě. Uveďme alespoň některé z těchto podivuhodných druhů energie: „voda Ptahova“ (egyptský bůh a Reův otec, Řekové ho ztotožňovali s kovářem bohů Hefaistem), „anima mundi“ (duše světa), „siderické světlo“ středověku a rosenkruciánů, „svatý oheň Zarathustrův“, „antusbyrnum“ starých Peršanů, „světlo Cybele“, „pochodeň Apollonova“, „plamen Panův“, hinduistická „kronika Akaša“, „astrální světlo“ Eliphase Leviho, „aštar vidya“ indických rišiů a v neposlední řadě „maš-mak“ Atlatiďanů.

Vědecky byla síla „vril“ poprvé probírána v letech 1929 a 1930 v několika brožurách. Znovu se jí v roce 1947 věnoval slavný raketový průkopník Willy Leyem v krátké stati zveřejněné v legendárním sci-fi magazínu „Astounding Science Fiction“.

Podle lorda Lyttona i jiných zdrojů se síla „vril“ šířila bezdrátově a zásobovala energií vozidla a plavidla na souši, ve vodě i ve vzduchu, také továrny, domácnosti a všechny možné další odběratele. Tuto koncepci propagovala tzv. „Společnost vril“ přibližně v době, na kterou lidstvo nemá ty nejpěknější vzpomínky. Asi bychom měli připojit pár vysvětlujících slov.

Zakladatelem „Společnosti vril“ je údajně Rudolf von Sebottendorf (Rudolf Glauer), původce „Společnosti Thule“, jež se opírala o myšlenky germánství a německých řádů. Už to by stačilo, aby se „Společnost vril“ dostala do špatného světla. A jak se zdá, právem.

Na druhé straně ovšem nelze tento spolek pokládat za předchůdce nacismu nebo nějakou podezřelou tajnou společnost. Dr. Peter Bahn upozorňuje v knize „Mýtus vril“ na to, že údajná „tajná společnost“ byla jen malou berlínskou skupinou, jež se nazývala „Říšské pracovní společenství - budoucí Německo“. Název dnes zní podivně bojovně a nacisticky, i když tehdy asi tak míněn nebyl. Skupina v roce 1930 vydala v Astrologickém nakladatelství Wilhelma Beckera v Berlíně-Steglitzu šedesátistránkovou brožuru s titulem „Vril. Kosmická síla. Znovuzrození Atlantidy“.

Dočteme se v ní například, že „...výdobytky lidského ducha z temného dávnověku se opět stávají součástí naší přítomnosti. Síla vril je znovu objevena... Pokusíme se v širokých masách vzbudit zájem o vesmírnou univerzální energii.“

Toto „Říšské pracovní společenství“, věrno své vlastní tezi, že „...vesmírnou prasílu poskytneme co nejdříve německému národu“, dokonce navrhlo konkrétní technický postup. V druhém spise o síle vril se objevila kapitola „Dynamotechnické prvky prasíly“, v níž se autoři pokusili popsat praktické získávání a využití energie vril. Za svůj cíl si vytkli rozsáhlou a bezplatnou elektrifikaci celého národního hospodářství, což by státu umožnilo podstatné snížení daní a odvodů a každému občanovi by bylo možné zajistit jistou a bezpečnou existenci bez strádání. Lidé by tím pádem měli více času na kulturu a vlastní tvořivou činnost, což by byl základ pro nastolení „vyšší etiky“. To jsou myšlenky, jež nevyznívají nijak nacisticky a dají se vysledovat již u Bulwer-Lyttona. Dr. Bahn upozorňuje na mnohé neoprávněné výhrady vznášené vůči Společnosti vril - například má na mysli tvrzení o jejích přátelských vztazích se Společností Thule, Rudolfem Hessem nebo dokonce Adolfem Hitlerem. Pro takové kontakty však neexistují žádné důkazy. To jsme ale odbočili do politické oblasti a raději se vrátíme k samotné energii vril.

Správně dávkované paprsky vycházející z krystalů vril dokázaly dokonce omladit lidské tělo. Bližší podrobnosti o tajuplné síle se opět dozvíme ze zmíněného Bulwer-Lyttonova románu:
„Nejprve jsem vril pokládal za elektřinu, ale opravdový vril má mnohé nám neznámé vlastnosti a objevuje se v nejrůznějších podobách, takže při jeho popisu nevystačíme s obvyklými pojmy, jako je například galvanismus, magnetismus a podobně. Definice vrilu by musela být daleko rozsáhlejší.“ Ano, těmto lidem se zřejmě skutečně podařilo objevit velkou prasílu, onen věčný hybatel vší přírody, pramen a zdroj veškerých přírodních sil!

Co se jen filozofové mého světa napřemýšleli a kolik úsilí je stály učené disputace, přesto se ale výsledku nedobrali. Na správné stopě byl snad jen velký experimentátor Faraday. Tušil, kde hledat tajem- ství, protože řekl: Již dlouho se domnívám a vnitřně jsem (a nejen já) přesvědčen o tom, že všechny nekonečně rozmanité podoby, v nichž se nám zjevují přírodní síly, mají jeden jediný společný původ. Mohl bych to říci i jinak. Všechny síly přírody jsou vzájemně spojené a mohou se tudíž měnit, přecházet jedna do druhé a zesilovat tak své působení.

Filozofové světa, v němž se nacházím nyní, mi prozradili, že v podobě vrilu opravdu ovládají vše, co Faraday označoval neurčitým pojmem atmosférický magnetismus, který je odpovědný za změny teplot a ovlivňuje i počasí. Ovládají i ty formy energie, jež nazýváme střídavě a chaoticky mesmerismem, jindy třeba zvířecí energií nebo odickými silami a dalším slovním balastem. Místní učenci dokázali rozpoznat podstatu všech sil a dospěli k jejich praktickému využití v podobě vrilu.

Pomocí vrilu dokáží vědomě ovlivňovat duševní i tělesné funkce, zvířata i rostliny, prostě vše živé. Zvládli něco, o čem se naši alchymisté neodvážili ani snít. „Vril“ je základem všech přírodních sil a účinků!

Zee se mě zeptala, zda naši učenci vědí o tom, že vrilem lze dokonce ovlivňovat schopnosti mozku a dostat je nad oblast obvyklého bdělého vědomí. Lze prý i přenášet myšlenky jedné osoby do mozku jiné, což umožňuje bleskurychlé dorozumění.

Odpověděl jsem, že jsme si již v tom směru vytvořili jakési nejasné představy a že sám jsem byl svědkem určitých pokusů. Mnozí lidé se však domnívají, že takové schopnosti ve skutečnosti neexistují, a 81hovoří o podvodnících a švindlířích. Nepodařilo se nám dosud prozkoumat zmíněné jevy skutečně vědeckým způsobem. Možná i proto, že se takovýchto výzkumů často chápou skuteční šejdíři, využívající naivitu některých lidí.

Zee má slova pozorně vyslechla a sdělila mi, že i v jejich společnosti se objevovaly pokusy o podobná zneužití. To bylo v dobách, kdy se jejich věda ještě nacházela v plenkách. Zpočátku se stávalo, že lidé sílu vril používali nesprávným způsobem. Nakonec mi řekla, že pomocí vrilu do mého mozku vpravila základy jejich jazyka. „I to je možné...“

Podívejme se ještě na jiné místo románu:
„Pochopil jsem Zeeina slova tak, že pokud je toto fluidum správně používáno, je možné jím silně ovlivňovat cokoliv v přírodě, ať živé či neživé.“ Nemám důvod jejím prohlášením nedůvěřovat. Vždyť patří k významným členům akademie učenců. Vril však může působit i ničivě jako blesk. Pokud se však použije správně, účinkuje na životní procesy blahodárným a posilujícím způsobem. Může oživovat i léčit. Je dokonce hlavním prostředkem potírajícím choroby, nebo lépe řečeno, umožňuje organismu obnovovat organickou rovnováhu jeho sil, a tím léčit sám sebe.

Zvládnutá přírodní síla umožňuje Vrilyům uplatňovat nadvládu i nad pevnou hmotou. Dokáží pomocí, vrilu ničit kamenné masy, aby tak získávali k životu potřebné rovné plochy. Z vrilu získávají především energii, která rozsvěcuje všudypřítomné lampy. Toto světlo je účinnější, jemnější a zdravější než záře získávaná hořením...

Další pasáž z Lyttonovy knihy uvádí nejen pozoruhodné technické detaily týkající se dalších možností využití „vrilu“, ale na některých místech způsob jeho použití až nápadně připomíná „zbraně bohů“, například hůl „dorje“:
„Již několikrát jsem se zmínil o holi vril, a tak ode mne jistě očekáváte její přesnější popis. Bohužel nevím všechno, protože mi ji nedovolili vyzkoušet. Obávali se, že by má nevědomost mohla způsobit nedozírnou katastrofu. Podle toho, co jsem viděl, se jedná o dutou kovovou hůl, jež je na rukojeti opatřena nějakými tlačítky a pružinami, které slouží k regulaci, zesilování, zeslabování nebo změně funkcí hole, která jednou může léčit a podruhé ničit.“

Nosí se podobně jako naše vycházková hůl, může však být zvláštním zařízením libovolně prodlužována nebo zkracována. Pokud ji chce člověk použít, sevře její horní část pevně do dlaně a ukazováčkem a prostředníčkem ovládá tlačítka. Říkali mi, že neúčinkuje u všech lidí stejně. Záleží na vnitřní spřízněnosti toho kterého člověka se silami vril. Někteří se více hodí k léčení, jiným jde lépe drcení skal. Musím ještě povědět, že tito lidé vynalezli určitá zařízení, pomocí nichž vysílají fluidum vril i na ty největší vzdálenosti a mohou jimi zničit kdekoliv cokoliv. Pět set nebo šest set mil pro ně nepředstavuje problém.

Jednou jsme navštívili muzeum, kde jsou vystaveny nástroje pracující díky síle vril. Zee použila hůl a dokázala z velké vzdálenosti pohybovat těžkými předměty, aniž by se jich dotkla. Stejným způsobem uvedla do chodu i složité mechanismy, jež začaly vyrábět pozoruhodné věci...

O několik stránek dále se dostává ke slovu Aph-Lin a vysvětluje návštěvníkovi z povrchu země další způsoby užití a funkce „vrilových“ přístrojů: „Neustále mluvíte o hmotě jako o něčem pasivním a nehybném. Mám dojem, že ani vaši rodiče nebo učitelé neměli o skutečné podstatě hmoty větší ponětí než vy. Nic v kosmu není pasivní a nehybné. I nejmenší částečky se neustále nacházejí ve stavu vnitřního nebo vnějšího pohybu a proměny a jsou prostupovány měnícími se silami, z nichž je pro člověka nejlépe patrné teplo, ale k těmto silám patří i vril.“

Svou vůlí mohu vyslat impulzy a upravovat hmotu tak, jak si právě představuji. A sice tím způsobem, že využívám síly obsažené v hmotě, jež se vám na první pohled může zdát nehybná. Kus kovu sice nemůže vlastní vůlí změnit svou polohu, ale díky struktuře svých vnitřních sil snadno podlehne mé vůli, které ho přinutí k takové změně, jakou právě potřebuji. A jde to opět díky využití síly vril. Kov se jejím uplatněním začne ohýbat a člověk by si mohl snadno myslet, že tak činí sám od sebe. Ale ne, to já na něj působím svou vůlí prostřednictvím vrilu.

Po všem, co jsme se dozvěděli, by úvaha o „všemocnosti“ obyvatel podzemí nemusela vypadat nijak potřeštěně. Když už jsme se odvážili alespoň hypoteticky připustit existenci civilizací v nitru naší země, podívejme se na jejich společenské uspořádání. Možná bychom se mohli i zde něčemu přiučit. I když samozřejmě to všechno jsou jen hypotézy.

Utopie s malými chybami
Další ukázka z knihy nám ledacos objasní, i když klidu nám to asi moc nepřinese. Dejme však slovo hlavnímu hrdinovi:
„Ale po ukončení válek se objevily další nepravosti a vady v sociálním životě Každý jednotlivec teď byl závislý na libovůli druhých. Každý mohl zabít kohokoliv se mu zlíbilo. Stát nemohl svou vůli prosazovat silou, protože lidé žili roztroušeni na velkém prostoru, a to je pak síla málo platná a účinná. Po poznání bezvýslednosti válek také státy přestaly usilovat o zvětšení svých území na úkor jiných. Za těchto okolností se uživatelé vrilu během několika generací pokojně sdružili do středně velkých obcí, jež lze účelně spravovat.“

Ta, v níž jsem pobýval, čítala přibližně dvanáct tisíc rodin. Každá obec osídlila území, jež dostačovalo jejím životním potřebám. Pokud se obyvatelstvo příliš rozmnožilo, nadbyteční lidé ji opouštěli, aby si vyhledali nové sídliště. Nikdy nebylo nutné sáhnout k násilnému výběru, protože se neustále hlásil dostatečný počet dobrovolných vystěhovalců. Tato prostorově i počtem obyvatel poměrně malá společenství či obce patřila do vyššího společného celku. Všichni hovořili jedním jazykem, i když s několika nářečími. Ženili se a vdávali mezi sebou a dodržovali stejné zákony a zvyky.

Všechna společenství spojovala znalost vrilu a využívání přírodních sil. Slovo a-vril u nich znamená civilizaci a vril-ya je označení pro civilizované státy neboli obce, jež ovládají vril, na rozdíl od barbarských kmenů, které vril neovládají.

Správa společenství Vrilyů, o něž se zde jedná, je na první pohled komplikovaná, ale ve skutečnosti naopak velmi jednoduchá. Spočívala na principu, o němž se u nás sice teoreticky živě diskutuje, ale jenž ještě nikde nebyl v praxi realizován. Jde o filozofický poznatek, podle něhož vše živé směřuje k organické jednotě. To ale také znamená, že veškeré hierarchické členění, ať už v jakémkoliv počtu stupňů, přece jen potřebuje existenci nejvyššího stupně, jakéhosi centra vůle.

I fanatičtí demokraté uznávají, že sociální organismus lze nejlépe spravovat, pokud mu v čele stojí schopný vůdce, který zajišťuje kontinuitu jednotného postupu a zabraňuje zneužití moci. Stejně učinilo i společenství, u něhož jsem pobýval, a volilo si do čela nejvyššího správce, jemuž říkají tur. Tur může svůj úřad zastávat doživotně, ale většinou sám od sebe odstupuje z funkce po dosažení pokročilého věku a nedá se přemluvit k jejímu dalšímu vykonávání. Žádný z členů obce nelační po úřadu, protože ten není spojen s pražádnými výhodami, úlevami nebo insigniemi. Vrchní správce nedisponuje služebním bytem ani bohatstvím. Na druhé straně jsou jeho povinnosti velmi jednoduché a snadné a nevyžadují nadměrnou činorodost ani zvláštní rutinu.

Není třeba se obávat válek, a proto obyvatelé podzemí nemusejí vydržovat a platit armádu. Neznají ani kriminalitu, a tím pádem ani policii. Zločiny, jež se v našem světě dějí zcela běžně, jsou u Vrilyů něčím neznámým. Proto u nich ani neexistují stálé soudní dvory. Drobné soukromé rozmíšky, i když ani těch není mnoho, se předávají k vyřešení přátelům, které si každá ze stran určí. Případně se dostávají až k radě moudrých, o níž se ještě zmíním.

Vrilyové vůbec neznají právníky a jejich zákony se spíše podobají přátelským ujednáním. Nikdo by si ani nemohl dovolit vnucovat zákony lidem, kteří by se svou holí vril mohli takovým snahám účinně bránit. Existují pouze pravidla, na nichž se obyvatelstvo během staletí dobrovolně shodlo. Pokud ale někomu připadala příliš tvrdá, opustil společenství a odstěhoval se. U Vrilyů platilo pravidlo, s nímž se u nás setkáváme v rodinách s vyhraněným smyslem pro pohostinnost. Každý totiž může přijít do cizího domu a zůstat, jak dlouho potřebuje. Jen musí dodržovat místní zvyklosti. Ačkoliv tedy v tomto společenství nemají psané zákony, probíhá zde život harmonicky a spořádaněji než u našich národů. Místní lidé se bez problémů přizpůsobují daným, byť nepsaným normám chování. Typická pro místní společnost je forma, jakou cokoliv zakazují. Vždy říkají nebo píšou velmi zdvořile: Prosíme, abyste nedělali to a to. Stejně jako neznají naši zločinnost, nevědí ani, co je bída. Samozřejmě se nepouštějí do nějakého nesmyslného společného hospodaření nebo schematického přerozdělování nabytých statků, ani nikdo nikomu nenařizuje, jak velký nebo luxusní má mít dům. Ale nakonec zbývá dost prostředků pro všechny, protože není potřeba živit mnoho úřadů a státních institucí.

Je to i díky tomu, že neznají politické spekulace, uplácení, bažení po úřadech a výnosných funkcích. Vývoj se zde odvíjí úplně jiným směrem. Každému přistěhovalci je přidělen stejně velký kus půdy jako ostatním. Samozřejmě se může stát, že se někdo vyšvihne nad ostatní díky lepšímu obdělání polí, výhodnějšímu obchodování a podobně, ale skutečně chudý zde nemůže být nikdo. A pokud by se opravdu někdo nemohl uživit, vystěhuje se jinam, kde mu bude přidělen dostatek úrodné země.

Nejdůležitější věcí pro místní společenstva je zásobování umělým světlem. Aph-Lin, který se o ně staral, byl mým hostitelem. O styk se sousedními společenstvími se stará zahraniční úřad, jenž však svoje poslání vidí téměř výlučně ve vzájemné výměně technických objevů. Další odbor má za úkol prověřování a používání nových technických vymožeností. Spadá pod něj i akademie učenců, což je zvláštní kolegium složené převážně z ovdovělých, bezdětných a mladých neprovdaných žen, mezi nimiž Zee patří k nejschopnějším. Kolegium ženských profesorek se zabývá studiemi méně potřebnými pro praktický život: abstraktní filozofií, dějepisectvím nebo třeba výzkumem hmyzu a mušlí.

Zee sepsala již dva svazky o mikroskopicky malém hmyzu, jenž se vyskytuje v srsti na tlapách tygrů. Její práce byla pochválena a shledána užitečnou všemi odbornými autoritami. Věda toho lidu se ovšem zabývá i dalšími tématy, například vlastnostmi vrilu, na němž je podzemní rasa zcela závislá. Nejvyšší správce tur si z nejlepších znalců vrilu vybírá rádce, a sice celkem tři, kteří mu stojí po boku a pomáhají s důležitými rozhodnutími. Existuje ještě několik dalších správních úřadů nižšího významu, ale všechny svou činnost vykonávají tak nenápadně, že si jich lidé nevšímají a jejich sociální život probíhá klidně a podle přírodních zákonů.

Při veřejných i soukromých pracovních činnostech se ve značném rozsahu používají stroje a nejrůznější mechanismy. Správní úřady pokládají za hlavní úkol zavádění mechanizace všude tam, kde je to možné.

V podzemních státech neexistují dělníci a obslužný personál. K obsluze strojů jsou nasazovány děti, které odrostly mateřské péči. Starají se o svěřená zařízení až do věku, kdy se mohou ženit a vdávat. U geei (dívek) je to šestnáct let, u ana (chlapců) dvacet let. Děti si samy hledají učitele, zaměstnání i místo působení. Některé si vyberou řemeslo, mnohé zvolí i jedinou skutečně nebezpečnou službu, jež zde existuje. K několika málo nebezpečným skutečnostem zdejšího světa patří především zemětřesení, sopečné erupce a výlevy žhavé hmoty z nitra země. Jejich předpovídání a boj s následky vyžaduje velmi dobré duševní schopnosti a tu a tam i fyzickou zdatnost při zvládání ohně či vody.

Na hranicích země a na všech nebezpečných bodech jsou proto postaveny hlídky, jež jsou telegraficky spojeny s budovou, v níž zasedá rada mudrců. Hlídky drží především chlapci, v jejich věku je totiž pozorovací schopnost mimořádně vyhraněná. Druhou nebezpečnou službou je ničení veškerých kreatur, jež mohou být nepřátelské lidskému životu. Nejškodlivější z nich jsou asi velcí plazi, o jejichž existenci víme my na povrchu pouze díky nalezeným kostrám, které uchovávají naše muzea. Další nebezpečí představují gigantická létající zvířata, napůl ptáci a napůl plazi. Tyto a další o něco méně škodlivé živočišné druhy, podobné našim dravcům a jedovatým hadům, musejí lovit a ničit mladší děti. Ty totiž dosud v sobě mají určitou bezohlednost a radost z ničení, což jsou přesně ty vlastnosti, které jsou potřebné pro lov.

Starší děti dostávají za úkol boj proti jinému druhu, při němž je zapotřebí především ostrovtip. Mám na mysli zvířata, jež nejsou škodlivá přímo člověku, ale jeho zemědělství. Podobají se našim losům nebo divočákům. Starší děti je učí respektu před lidskými ploty, stejně jako my naše psy učíme, aby nechodili do spíže. A pokud se to zvířata nenaučí, musí být zlikvidována. Jinak je v podzemním světě všechno živé chráněno. Zvířata se nezabíjejí ani kvůli potravě, natož kvůli sportu. Ovšem na druhou stranu není ušetřeno nic živého, co by mohlo ublížit člověku.

Současně se zdravým tělesným zatížením postupuje vpřed i duševní vzdělávání dětí. Děti navštěvují kursy v radě moudrých, kde se učí všemu potřebnému. Mnohé z nich se vydávají na cesty a někdy již v cizích krajích zůstávají navždy. Některé se studiu nevěnují vůbec a okamžitě se začínají uplatňovat v obchodě nebo zemědělství. To vše je ponecháno na jejich zcela svobodné vůli.

Na jiném místě je autor konkrétnější a možná popisuje něco, co se v budoucnu stane i naším osudem:
„Doslechl jsem se od Zee, která byla daleko moudřejší a vzdělanější než její mužští kolegové, že nadřazenost a větší vyspělost Vrilyů byla vyvolána a podnícena překážkami, jež jim příroda na začátku jejich vývoje kladla do cesty. Neustále jsme museli bojovat s přírodou, a to nás otužilo a učinilo schopnějšími! I v naší rase se zachovali jen ti nejschopnější. Uchováváme jako vzácnou památku prastarou knihu, z níž se dá usuzovat, že jsme kdysi přišli z oblastí, které se podobají těm, o nichž jsi mi vyprávěl, řekla Zee. Naši předkové byli postiženi obrovskou přírodní katastrofou, odešli do zdejších končin a založili rasu, jež se jednou vrátí do původních světů a vytlačí z povrchu staré a zdegenerované národy.“ To pro nás nezní zrovna přitažlivě. Ale možná i takový osud bude lepší než neskutečné apokalypsy, které si sami chystáme.

Asi bychom se ještě měli zmínit o samotných Vrilyech, kteří takto tvrdé myšlenky zformulovali. Bulwer-Lyttonův románový hrdina líčil obyvatelům podzemní říše v živých barvách civilizační vymoženosti obyvatel povrchu planety. Setkal se však jen s malým pochopením. To lze jasně vyčíst z dotyčných pasáží a je možné nalézt i paralely s dnešní situací:

„S roztrpčením jsem si ve tvářích posluchačů všiml, že moje oslavné řeči na ně neudělaly valný dojem. Rozhodl jsem se, že budu náš život líčit ještě barvitěji. Pustil jsem se do popisu demokratického zřízení našich států, vyprávěl, jak vláda politických stran zajišťuje poklidné štěstí všech obyvatel. S nadšením jsem vykládal, jak se kvetoucí stranický život stará o požehnanou harmonii v celém státě a o blaho i těch nejnižších občanů.“

Naštěstí jsem si vzpomněl na vynikající proslov jednoho z našich senátorů, jehož vstup do parla- mentu podpořila dvaceti tisíci dolary průmyslová společnost mého bratra. Senátor hovořil o vlivu americké demokracie na celý svět. Citoval jsem jeho slova o skvělé budoucnosti, jíž se lidstvu dostane, až vlajka svobody zavlaje nad celým kontinentem a dvě stě milionů inteligentních občanů, od malička zvyklých na zacházení se střelnými zbraněmi, přinese demokratickou myšlenku celému lidstvu!

Hrdinův projev zní nějak povědomě, ale to může být náhoda. Stejně jako následující slova, jež Zee na jiném místě pronesla k hostu z povrchu planety: „Vidíte, jak se naše společnost odlišuje od necivilizovaných národů, z nichž pocházíte. Vy se musíte neustále něčeho bát a za něco bojovat, což se postupem času spíše zhoršuje. I u nás žije lid, který se sice podílí na civilizaci Vrilyů, ale současně je nejmocnější mezi divokými barbary. Svou formu vlády pokládá za nejlepší výdobytek lidské moudrosti, kterou by ostatní země měly napodobit. Jejich státní forma se nazývá koom-posh a jedná se o vládu nevědomých, vykonávanou podle dětských představ v tom smyslu, že ve státě musí vládnout většina. Hlavní myšlenka spočívá v boji politických stran o získání většiny, což však vede k vznětlivosti a vzniku nedobrých vášní, boji o moc, o získání státních peněz a k podobným věcem tohoto druhu. Je nechutné dívat se na to, jak rivalita politických stran vede k vzájem nému osočování, napadání, lžím, podvodům a podobným ostudným výstřelkům.“

Před několika lety jsem ten národ navštívila, ale jejich mizérie a nedůstojnost se v mých očích pro- hloubila ještě tím, jak neustále hovořili o tom, jak je to u nich nádherně uspořádané a jak proto vynikají nad ostatní národy. Veškeré konání tamních lidí je obráceno tímto směrem, a proto není sebemenší naděje na změnu.

Oni například touží po rozšiřování svého území za každou cenu, což je v rozporu se základní pravdou, která praví, že každé společenství se může rozrůstat pouze do určité organické velikosti. Skutečně lze těžko nalézt horší státní uspořádání než to, v němž zuří neustálé stranické boje...

Ke stejnému tématu se vypravěč dostal ještě na jiném místě, tentokrát šlo o pohled z jiného úhlu: „Vrilyové vyprávějí, že v dávno minulých dobách, kdy ještě žili přibližně v takovém uspořádání jako dnes my, kdy spolu politické strany zápasily o moc, se jejich lidé dožívali podstatně nižšího věku a celkově byli náchylnější k těžkým onemocněním.“

Následně citovaná předmluva německého překladatele dr. Guenthera Wachsmuta z roku 1958 dokládá, že Bulwer-Lyttonův román bychom měli chápat jako idealistický návod k vytvoření představy budoucího lidstva a současně apel směrovaný k naší současnosti:

Lord Edward Bulwer-Lytton představil ve svém románu Vril aneb Lidstvo budoucnosti vizi vývoje lidského rodu. Popisuje problémy, které jsou aktuální i v naší současnosti. Zabýváme se představami a úvahami, zda lidem podobné bytosti nežijí i někde jinde, nejen na zemském povrchu. Uvažujeme, zda se u nás jednoho dne neobjeví lidé s daleko vyvinutějšími technickými i duševními schopnostmi. V Bulwerově vizi získali podzemní lidé přístup k dosud neznámé přírodní síle vril. Tímto objevem urychlili svou duševní i technickou proměnu, ovládli životní proces a dospěli ke zcela novému sociálnímu uspořádání.

Bulwer již před sto lety vizionářsky popsal paprsky, jež jsou schopné bleskurychle zahubit celé armády od prvního do posledního člověka. Vypráví o letadlech poháněných silou vril. Do podrobností nás seznamuje s tím, co znamenal objev nové síly pro lékařství nebo potravinářství.

Automaty a mechanismy vytvořené podzemními lidmi zásadně změnily sociální život obyvatel. Technika přispěla i k duševní proměně, kterou někdy Bulwer komentuje s typicky anglickým humorem. Zážitky hlavního hrdiny, Američana, který se do podzemního světa dostal náhodou, jsou napsány tak barvitě, že se čtou jako napínavý román.

Rudolf Steiner mne po první světové válce vyzval, abych Bulwerovo dílo přeložil. Odpověděl jsem tehdy, že mi jeho obsah připadá až příliš fantastický. Steiner namítal, že Bulwer správně odhadl možný směr evoluce lidského rodu. Nakonec mě přesvědčil. V roce 1922 jsem se pustil do překladu a poznal, že autor se částečně obrací do minulosti, až někam do období ztracené ostrovní říše Atlantidy, ale především sleduje budoucí vývoj lidstva.

Dnes, kdy máme před sebou nové vydání Bulwerova románu, už žijeme v době ovládnutí sil atomového jádra, pronikli jsme do mnoha předtím neznámých zákoutí přírody a vesmíru, s obavami i nadějí vzhlížíme k budoucnosti.

Budoucí lidstvo pozná, že postuláty, jež kdysi považovalo za nesmírně významné, se ve skutečnosti ukáží být zcela neužitečnými. Bulwer nám mezi řádky sděluje mnohá varování, spisovatelovou fantazií stvořený svět se rychle může stát skutečností.

Vrilyové jsou třeba vymyšlenými postavami nebo posloužili autorovi k románovému zpracování tajného vědění, o němž měl bezpochyby informace. Jedno je však jasné: Něco podobného by se v hlubinách naší Země mohlo odehrávat. O nitru naší planety máme totiž méně poznatků než třeba o povrchu Měsíce. Existují důkazy, které ještě nebyly předloženy. Nechme se překvapit...

Viktor Farkas: Vril - síla z dávných dnů