Takzvaná Společnost Thule, jejíž neblahé působení je podle názoru některých historiků neoddělitel- ně spjato s pochybnými kořeny Třetí říše, byla původně založena roku 1910 profesorem Felixem Niedne- rem.
V roce 1913 vydalo nakladatelství Diederich v německé Jeně čtyřiadvacetisvazkový soubor severských mýtů a hrdinských ság. Dílo neslo název „Thule“. V reklamních sloganech k této monumentální edici se objevovaly například následující věty: „Thule není minulost, Thule je věčnou germánskou duší.“ Od roku 1918 hrál ve Společnosti Thule první housle dobrodruh Rudolf von Sebottendorff, mnohými pokládaný za jejího skutečného zakladatele. Po válce spolek ovlivňovaly nové impulzy, s nimiž přicházeli významní zasvěcenci Paul Rohrbach, svobodný pán Roman von Ungern-Sternberg, Karl Haushofer, žák dobrodruha a okultisty G. I. Gurdějeva (1868-1949) nebo také spisovatel Dietrich Eckart. Společnost též přijala nový symbol v podobě (obráceného) hákového kříže. Jednalo se tehdy o symbol evoluce, oběhu souhvězdí kolem pólu a stvoření ohně starých Indů. Ve skutečnosti je nacisty hanebně zneužitý hákový kříž starým univerzálním obrazem a vyskytuje se u téměř všech národů. Je například emblémem buddhismu. Nejstarší nám známý hákový kříž pochází z pozdní doby kamenné ze Sedmihradska. Tento symbol je rovněž vyryt na kamenné lampě z jeskyně Madeleine a na tabulkách z Glozelu. Nalezli byste ho na oblázcích z Moulin Fiat i na prehistorických valech u Mississippi. Vyskytuje se rovněž v nápisu na Newton Stone v severním Skotsku. Staří Číňané ho namalovali na vřeteno ze 14. století a byl objeven i ve zříceninách Troje. Tento výčet by mohl pokračovat ještě velmi dlouho.
Společnost Thule se odvolávala na staré řecké a římské texty, v nichž je zaznamenáno, že řecký mořeplavec a zeměpisec Pytheas z Marseille (Massilie) objevil v roce 330 před Kristem po šestidenní plavbě ze Skotska směrem na sever civilizaci jménem Thule. Některé podrobnosti o kultuře a životním stylu Thulanů znal i římský dějepisec Prokopius. Ovšem i tak máme o záhadné zemi jen velmi málo informací. To ovšem pranic nevadilo Rudolfu Sebottendorffovi, který skromné antické prameny spojil s hypotézami o prvních germánských kulturách a zkompiloval impozantní mýtus. Stejně jako další „badatelé“ pokládal obrovské stavby z megalitických dob za svědky prastaré severské kultury. Dal dohromady množství „důkazů“ a prohlásil Thule za nejstarší civilizaci světa, jejíž příslušníci disponovali neuvěřitelnými technickými a astronomickými znalostmi.
Sebottendorff pokládal za indicie podporující jeho teorii o nordické panské rase i ta místa z „Bible“, kde se píše o „prvním národu, velkém jako obři“, před nímž izraelský lid varoval již Mojžíš. Vůbec nepochyboval o tom, že „kolébka našich božských předků se nacházela na velkém ostrově na severu, kam dodnes směřují tažní ptáci i mořské ryby, aby tam seděli na vejcích nebo se vytřely“.
Od roku 1934 se Společnost Thule stala mocným tajným spolkem, jehož skutečné jméno nesměla znát veřejnost ani ti, kteří usilovali stát se jeho členy. Čekatelům bylo před zasvěcením oznámeno, že se jedná o tajný německý rytířský řád, který si říká „Poseidonovi rytíři“, což měl být náznak souvislosti s Atlantidou a bohem moří Poseidonem. Jak všechno skončilo, vědí mnozí. Málo je však známo, že koře- ny zmíněných myšlenek byly do „německé půdy“ zapuštěny již na přelomu 19. a 20. století. Bohužel z nich vyrostly velmi neblahé plody, o jejichž trpké chuti se lidstvo muselo přesvědčit.
...a její temná stránka
Spisovatel a filmař dr. Rüdiger Sünner, jehož film „Černé slunce“ si právem získal velkou pozornost veřejnosti, se ve stejnojmenné knize zabývá tabuizovaným nacistickým mýtem o Atlantidě. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století bylo v německy mluvících zemích vydáno hlavní dílo ruské okultistky Heleny Petrovny Blavatské (1831-1891) „Tajná nauka“. V tomto bizarním pamfletu, jehož část - „Knihu Dzyan“ - jí údajně nadiktoval „tajný mistr“ jménem Mahátma (superbytost), jenž sídlil v nepřístupných tibetských jeskyních, se zhlédli tzv. Árijci.
Tento chaotickými a mytologickými spekulacemi provázený pojem později neblahým způsobem vstoupil do krvavých dějin dvacátého století. Blavatská jím označovala potomky zmizelého národa obrů, kteří kdysi žili v Atlantidě nebo na kontinentu Hyperborea v oblasti severního pólu a disponovali magickými schopnostmi a neuvěřitelnými vědeckými znalostmi - například uměli překonat gravitaci a znali vzduchoplavbu.
Přívrženci ruské okultistky pokládali kyklopské kvádry v Stonehenge nebo obrovské sochy na Velikonočních ostrovech za pozůstatky činnosti těchto „polobožských předků“, kteří později zdegenerovali kvůli „míšení s nižšími, zvířatům podobnými rasami“ a také v důsledku zneužití své moci. Jejich říše byla zničena katastrofami, které se ve vzpomínkách dochovaly jako legendy o potopě světa nebo Platonovo vyprávění o Atlantidě.
O život ovšem nepřišli všichni. Podle Blavatské někteří obři přežili a odešli do jiných částí světa, kde vytvořili „árijskou rasu“, která i nadále uchovává poslední zbytky tajného vědění. Svatým znakem prastarého národa byl hákový kříž, který Blavatská pokládala i za symbol Mjölniru, kladiva germánského boha hromu Thora.
Na přelomu století vznikaly i spisy Karla Penky, Ludwiga Wilsera a Georga Biedenkappa, které kladou pravlast Árijců rovněž daleko na sever, do oblasti Skandinávie nebo dokonce severního pólu. Jejich divoké teorie položily myšlenkový základ učení o nordických árijských Germánech, jež dále rozšiřovali především Guido von List a Lanz von Liebenfels. Národoveckým esoterikům z doby kolem přelomu století nezáleželo na věcné interpretaci mýtů. Chtěli přinést důkazy dokládající prastarý původ a duševní nadřazenost Árijců. Například v roce 1908 napsal List: „Skutečná země původu Eddy leží vysoko na severu, v oblíbené krajině boha Apollona, kde slunce nezapadá. Herodot ji nazývá Hyperborea.“ Řekové skutečně znali pověsti o Hyperborejcích, což byl národ, jenž údajně žil „na druhé straně severního větru“ (hyper-boreas), pocházel z rodu Titánů a jeho příslušníci prý byli nesmrtelní. Patřil k nim i bůh slunce Apolon, jenž se každým rokem vracel do své staré vlasti, aby zde prošel duševní regenerací. Důkazem pravdivosti pověsti mělo být to, že Apollonův vůz byl tažen labutěmi, které se na jihu téměř nevyskytují.
Mnozí básníci a spisovatelé se pokoušeli Hyperboreu zeměpisně lokalizovat například na Balkán nebo do severní Skandinávie, aniž by je napadlo, že by se mohlo jednat o říši nadlidí a polobohů. S tímto nápadem přišel až Guido von List.
Bez zábran interpretoval mytologické pojmy podle toho, co se mu zrovna hodilo, a vnášel je do své koncepce „árijského“ prapůvodního ráje na severním pólu. Vítr Fimbul nebo zimu z eposu „Edda“ vzal doslova a ztotožnil ho s ohromnou přírodní katastrofou, která kdysi zničila prehistorický germánský kontinent. Vůbec mu nevadilo, že tvůrci „Eddy“ se při popisu „obrovského hladu a větru Fimbul“, což byl také znak začínajícího „soumraku bohů“, nechali ovlivnit křesťanskou „Apokalypsou“.
Pozadu nechtěl zůstat ani Lanz von Liebenfels, vydavatel časopisu „Ostara“, k jehož vášnivým čtenářům patřil i mladý Adolf Hitler. V roce 1911 věnoval celé jedno vydání „pravlasti a prehistorii plavovlasé heroické rasy“ a citoval v něm spisy Heleny Blavatské, Penky, Wilsera a Lista. Lanz pokládal megalitické kamenné kruhy roztroušené po celém světě za milníky a znamení plavovlasé panské rasy, která v šerém dávnověku putovala ze severní Evropy na všechny strany a zanechávala za sebou stopy svého slunečního náboženství.
V této atmosféře byla vydána kniha „The Arctic Home in the Vedas“ znalce sanskrtu Bai Gangadhara Tilaka, v níž autor odvozoval z indických a perských mýtů indicie severského původu Árijců. Autor se zaměřil na často se vyskytující tvrzení pověstí, že dny a noci bohů trvaly vždy šest měsíců, a upozorňoval, že takovéto dělení času je možné pouze v polárních oblastech. V určitých metaforách („lesk hory“) viděl popis polární záře. Místa, kde se píše o „ose světa“ a „otáčení nebeské klenby“, pokládal za další důkazy své teorie, protože jen nad severskými národy se hvězdy otáčejí do kruhu kolem jednoho bodu. 18Tilakova kniha vyšla v roce 1903 v Pooně a s malým časovým odstupem byla citována i v německých publikacích. Stejně jako Blavatské a dalším, ani tomuto velmi vzdělanému Indovi se nikdy ani ve snu nezdálo, k jakým excesům jeho práce bezděky přispěje. Smělosti Tilakových myšlenek, umocněné neobvyklou okolností, že právě Ind dospěl k vývodům o dalekém severu, využily národovecké a okultní kruhy v Německu k dalšímu fantazírování o árijských nadlidech, mýtu o Thule a podobných bludech. Vliv těchto myšlenek přetrval až do dob Třetí říše, kdy přerostly do obludných rozměrů.
Spoluzakladatel zlopověstné nadace SS „Ahnenerbe“ (Dědictví předků) Hermann Wirth instaloval roku 1933 v Berlíně a Brémách hojně navštěvovanou výstavu „Nositel spásy. Od Thule do Galileje a od Galileje k Thule“. Pomocí kreseb, fotografií, symbolů, modelů, skalních maleb či astronomické orientace souhvězdí se pokoušel dokázat spojitost mezi tradicemi doby megalitické a novověkými lidovými zvyky. I pro Wirtha byla „kultura Thule“ důležitým „zdrojem duševna pro celé lidstvo“.
Uctívání slunce se sice vyskytuje skoro u všech přírodních národů, ale Wirth z něj udělal kulturní dědictví atlanticko-nordické rasy a chápal je jako další indicii existence prastarého „světelného náboženství civilizace Thule“. Plamennými slovy požadoval, aby se obsah expozice dostal do školních učebních plánů a aby bylo výstavě přiděleno místo, kde by mohla být navštěvována trvale. „Ať znovuzrození naší duchovní minulosti ... navrátí národu sebepoznání a sebeurčení. Nechť v nás znovu vzklíčí bohem dané a bohem chtěné síly, jež nám pomohou splnit naše nynější i budoucí úkoly. Ať nám pomáhá duch dědictví předků, abychom se stali svobodným, jednotným a velkým německým národem.“
V četných spisech z období Třetí říše byla Thule označována za „duchovní vlast nordické rasy“ a hemžilo se to v nich nabubřelými a bombastickými formulacemi: „Thule je vzpomínkou na ráj, kde náš národ prožíval své dětství. Thule je ztraceným rájem, stejným, jaký líčil Dante. Dnes spočívá Thule na dně Atlantického oceánu a jen občas se připomene temnou ozvěnou svých zvonů. Víme však, že znovu povstane. Německo je zemí, kde žijí vnuci árijských předků a střeží jejich odkaz.“ Nezůstalo však jen u plamenných proslovů, mytických obřadů a mnohastránkových výplodů.
V červnu roku 1936 vyrazila skupina dvaceti příslušníků SS na studijní cestu na Island, kde chtěli pátrat po stopách zmizelé Thule. Jedním z nich byl spisovatel, esesák, fanatický hledač svatého grálu a odborník na středověkou náboženskou sektu katarů Otto Rahn (1904-1939). Průběh expedice popsal roku 1937 v knize „Luciferova čeleď“. Pokládal se za nástupce již zmíněného řeckého mořeplavce Pythea z Massilie. Domníval se, že Pytheas při své cestě na sever hledal Apollonovu pravlast a nalezl stopy po Hyperborejcích.
Výprava však skončila zklamáním. Holý ostrov na Rahna a jeho kolegy z SS zapůsobil pustým a nevlídným dojmem, nejevil sebemenší známky mystického kouzla. Muži marně pátrali po svatyních nebo náznacích prastarého osídlení. Rahn začal pochybovat, zda se Thule opravdu nacházela na Islandu, a začal spekulovat spíše o severní Skandinávii. Svůj život a aktivity předčasně ukončil sebevraždou v pouhých 35 letech.
Naopak Rahnův kolega z SS Edmund Kiss nepochyboval naprosto o ničem. Roku 1939 zveřejnil svůj „Román o Thule“, v němž tuto civilizaci umístil do mytických dob a zasadil ji do prostoru poblíž dnešního Grónska, kde prý představovala předsunutou baštu Atlantidy. Kdysi tam prý panovaly mírné klimatické podmínky a na několik tisíc let změnily tuto oblast v ráj na zemi: „Zimy byly tehdy v Thule mírné a téměř bez sněhu. Léto připomínalo spíše věčné jaro. Pokud by na severním pólu existovala souš, mohlo by tam zrát i žito. Ale souvislé pevniny bylo v thulských mořích málo. Našli byste zde jen větší nebo menší ostrovy a největším z nich bylo Grónsko, jemuž se říkalo Grünland - Zelená země. Honosilo se totiž až do polárních oblastí zasahující bujnou vegetací...“
Podle Kisse disponovala thulská civilizace rozsáhlými znalostmi a na jejích lodích vlála říšská vlajka Atlantidy: modrá korouhev se stříbrným hákovým křížem. A když přes moře táhly labutě, znělo to jako zvuk tisíců harf. Po příchodu doby ledové prý thulský ráj zanikl pod ledovým příkrovem a Seveřané museli na lodích svou milovanou vlast opustit.
Pokračování již známe a víme, že šílené pokusy o uskutečnění dávných bájí skončily právem na smetišti dějin, kam také patří. Viděli jsme, jak lze legendy zneužít, pokud se jich chopí nezodpovědní šílenci. Nyní bychom se však mohli na staré báje podívat střízlivýma očima, věcně a bez klapek na očích. Začněme mýtem všech mýtů: Atlantidou.
Komentáře