Říká se, že před deseti tisíci lety během "jediného dne a noci" skvělý ostrov Atlantidu a jeho pyšné obyvatele pohltilo zemětřesení a vše skončilo v hlubinách oceánu. Ať už se to odehrálo či ne, mýtus o potopeném ostrově se neustále těší hlubokému zájmu. Tento mýtus rezonuje s myšlenkou vědomostí ztracených ("potopených") v podvědomí. Rovněž to symbolizuje (Babylónská věž) náš špatný pocit z "odplaty za hříchy".
Existovala skutečně Atlantida? Nikdo to doopravdy neví. Někdo prohlašuje, že její impérium zahrnovalo části Ameriky, Afriky, Evropy a dokonce i Asie; obyvatelé Atlantidy měli rudou pleť a silné okultní schopnosti; tito lidé zneužili technologii na bázi krystalu, což vedlo k jejich konečné zkáze. Stonehenge, egyptské pyramidy, veškerá magie a starodávná moudrost jsou odvozeny ze znalostí několika obyvatel Atlantidy, kterým se podařilo utéci před katastrofou.
V posledních padesáti letech hledalo mnoho expedicí pozůstatky Atlantidy, především blízko Azorských či Bahamských ostrovů, kde byly v roce 1968 na mělčině u pobřeží Grand Bahama nalezeny kamenné desky, které tvořily tzv. "cestu Bimini". Někteří označují tyto desky za důkaz existence Atlantidy a poukazují na proroctví Edgara Cayce, že znovuobjevení Atlantidy v době mezi roky 1958 a 1998 bude věštit globální chaos. Jiní, optimističtější lidé, uvažují o tom, že mýtus o Atlantidě je založen na nedokonalé lidské vzpomínce na katastrofu způsobenou v patnáctém století př.n.1. erupcí Thery (Santorini) v Egejském moři. Tato erupce mohla zničit ostrov (tedy Atlantidu) s civilizací minójské Kréty, ostrov ležící devadesát mil jižně od Kréty.
Uvedené vyprávění bylo poprvé zaznamenáno (nebo objeveno) asi před 2 400 lety Platónem v díle Timaeus. Prostřednictvím státníka Solóna (asi v roce 600 př. n. 1.) vypráví Platón o cestě do Egypta. "Vy Řekové jste všichni děti," říká starý kněz v Sais v Deltě Solónovi, "…nemáte žádnou víru, která má kořeny ve staré tradici… A důvod je tento; Byly a bude mnoho katastrof, které ničí lidstvo, největší katastrofy budou ničit ohněm a vodou." Poté kněz popsal "ostrov větší než Libye a Asie dohromady", který kdysi ležel "naproti úžině, kterou nazýváte Héraklovy sloupy". Zde vznikla obrovská říše. Její obyvatelé vtrhli do Evropy, kterou bránili staří Řekové dokud "nezačalo zemětřesení a záplavy... a během jednoho strašlivého dne a noci všechny bojující muže nepohltila země a dokud ostrov Atlantidu nepohltilo moře a nezmizel."
Platón podrobně popisuje Atlantidu. Říši ovládalo deset králů. Hlavní město bylo obehnáno třemi kruhy kanálů; opancéřované zdi chránily půdu mezi jednotlivými kanály; největší chrám na ústředním ostrově byl zasvěcen Poseidónovi a Cleitó; v královském paláci tekla teplá a studená voda; na pozemcích se drželi divocí býci. A tak dále. Někteří lidé říkají, že takové detaily si Platón nemohl vymyslet - ale jeho žák Aristoteles byl mezi prvními, kdo poukázal na to, že zmíněný popis je fantazie, kterou vynalezl Platón, aby mravně pozvedl přirozené vlastnosti a důsledky nezkrotných lidských ambicí.
Pokud tomu tak bylo, dokazovali to velmi přesvědčivě. Po následující staletí to vše bylo všeobecně pokládáno za skutečné. Lidé tomu chtěli věřit. Na středověkých námořních mapách byly v Atlantiku zakresleny neznámé ostrůvky. Stejně tak jako keltské Ostrovy mládí a štěstí byly pokládány za místa s ideálním klimatem a způsobem života. Na portugalských mapách z patnáctého století je zakreslen mýtický ostrov Antilia. Dílo Francise Bacona The New Atlantis (1624) (Nová Atlantida) popisuje ideální společnost či utopii. Věřil Bacon tomu, co psal?
Moderní popularizace této legendy začala v roce 1882 dílem Atlantis: the Antediluvian Wold (Atlantida: svět před potopou), jehož autorem byl americký poslanec Ignatius Donnelly. Ten umístil Atlantidu na Azorské ostrovy a pokusil se dokázat (množstvím nepřesných etnografických detailů), že stará evropská a předkolumbovská americká společnost byly ovlivněny kulturou Atlantidy. Donnellyho kniha zůstala v tisku. Okultisté jako Blavatská a Steiner postupně rozvíjeli mýtus o ztracených kontinentech: Mu v Pacifiku hrál druhé housle Atlantidy. Revizionistické poznání, že Atlantida byla ve skutečnosti minójskou civilizací Kréty se poprvé objevilo v roce 1909 v článku autora K. T. Frosta v londýnských Timesech Tato teorie je neustále populární; předpokládá však, že Platón (nebo Solón či kněz ze Sais): 1) nemohli poukazovat na rozdíly mezi lety 10 000 př. n. 1. a 1 500 př. n. 1.; 2) nemohli od sebe odlišit Středozemní moře a Atlantický oceán.
Možná, že opravdu nezáleží na tom, zda Atlantida skutečně existovala. Mýtus o pyšné civilizaci zničené nejen svou vlastní nadutostí, ale také neúprosnými silami přírody, mýtus donedávna neuznávaný má svoji vlastní opojnost a snad i nějakou účinnost.
Komentáře