Hudba, která léčí

Se světem zvuků souvisí prakticky vše, co se odehrává v přírodě. Každopádně v přírodě živé. Za dokázanou skutečnost dnes již pokládáme to, že hudba ovlivňuje nejen nás lidi, ale i zvířata, ba dokonce i rostliny.

Hudba stále častěji slouží zdraví, vznikl už i zvláštní lékařský obor zvaný muzikoterapie. Orientuje se především na léčení nervových a psychických onemocnění a v posledních letech se zvukových vlivů stále více využívá i k léčení somatických, tedy tělesných chorob (nemluvě o ultrazvuku, kterým lékaři odstraňují kameny z močovodu).

Zkušeností s léčebným působením hudby už mají odborníci dost, avšak prací, které by odhalovaly mechanismus tohoto jevu, je dosud málo. Rozvíjet a zdokonalovat muzikoterapii ovšem dost dobře nejde, nepodaří-li se proniknout do podstaty tohoto jevu. Pokusme se zauvažovat o těchto mechanismech s ohledem na poznatky z oborů biofyziky, biochemie a mediciny.

Představme si hudební skladbu jako určitou posloupnost signálů - mechanických kmitů v pružném prostředí, a to v rozpětí frekvencí od 10 hertzů do 20 tisíc hertzů (Hz). Pro některé procesy v lidském organismu, především pro fermentační reakce, jsou příznačné stejné nebo blízké frekvence. Činnost fermentu souvisí se změnou jeho formy, tedy s mechanickým přemísťováním částí bílkovinné makromolekuly, která se stahuje a roztahuje při zpracování každé jednotlivé molekuly daného substrátu. Počtu takových molekul zpracovaných molekulou fermentu za určitou časovou jednotku se říká počet obrátek fermentu; je to míra rychlosti fermentační reakce.

Již před padesáti lety profesor S. E. Šnoľ z Ústavu biologické fyziky Akademie věd SSSR porovnal počty obrátek fermentů s frekvenčními charakteristikami hudební stupnice. Dospěl k závěru, že u mnoha fermentů podílejících se na nejdůležitějších procesech látkové výměny odpovídají tyto počty frekvencím hudebních not evropské stupnice. Tak třeba cytochromreduktáza, která se významně podílí na dodávce energie organismu, vykazuje při zpracování kyslíku počet obrátek v jednotce času rovný 183 Hz, což se velmi blíží notě „f-dis" malé oktávy (185 Hz). Fermenty přispívající ke zpracování glukózy, této univerzální zásobárny energie v organismu, tedy fosforyláza a glukomutáza, mají počty obrátek 676, 1600 a 280 Hz. Pro srovnání „e" v druhé oktávě 659 Hz, „g" v druhé oktávě - 1567 Hz a „cis" v první oktávě - 277 Hz.

Jsou-li kmitočtové charakteristiky natolik blízké, nelze snad předpokládat, že určité tóny působí přímo na ty či ony biochemické procesy?

Společná "práce" fermentů vytváří jakési akustické pole buňky. Regulační vliv hudby na organismus může být tedy spojen s tím, že se její akustické pole určitým způsobem přenáší na vlastni akustické pole organismu. I když je to analogie poněkud zjednodušená, můžeme srovnat ferment s ladičkou, která se rozeznívá pod vlivem zvuku, jehož kmitočet se shoduje s jejím vlastním kmitočtem, což vede k rezonanci.

Biochemické procesy představují soustavy vzájemně závislých fermentačních reakcí. Aby bylo možné práci těchto systémů regulovat, stačí ovlivnit jednu jedinou, nejpomalejší reakci, která zdržuje celý proces. Fermentační reakce, které rozhodují o celkové rychlosti látkové výměny, se u procesů probíhajících v různých orgánech liší; proto ani citlivost orgánů na zvuky různé frekvence není stejná.

Jestliže je tomu tak, potom každá soustava orgánů musí mít vlastní „hudební partituruem>" čili nejefektivně]ší soubor zvukových kmitočtů, o jejichž frekvenci rozhoduje ona již zmíněná nejpomalejší reakce. Na základě rozboru počtu obrátek jednotlivých fermentů můžeme předpokládat, že žaludek je nejcitlivější na nízký kmitočet (u trávicích fermentů jsou kmitočty obrátek velmi nízké, řádu 10 Hz), dýchacímu ústrojí a nervové soustavě naopak odpovídají velmi vysoké kmitočty (ferment karboanhydrázy - 40 000 Hz, acetylcholinesterázy - 11.000 Hz). Změna podmínek, v nichž se reakce uskutečňuje, mění i kmitočet obrátek: sytý žaludek "zpívá" vyšším hlasem.

Přímý vliv na fermenty samozřejmě není jediný možný mechanismus biologického působení hudby. Výzkum buněčných membrán ukázal, že v některých případech se kanály, jimiž k buňkám proudí nezbytné ionty, chovají podobně jako kmitavé obvody, jejichž vlastní kmitočty leží v rozmezi akustického pásma. Tak třeba efektivní kmitočet měnicí rychlost přestupu iontů Ca2+ buněčnou membránou se rovná 15 Hz, a jestliže buňku ovlivníme zvukem tohoto kmitočtu, můžeme očekávat prudkou změnu koncentrace iontů vápníku. Při působení elektromagnetických kmitů o frekvenci 15 Hz na uměle kultivované mozkové buňky bylo skutečně zjištěno mnohonásobné urychlení „výstupu" iontů vápníku. Připomeňme, že ionty vápníku jsou důležitým regulačním prvkem buněčné látkové výměny. A protože je buněčná membrána elektricky nabitá (její potenciál činí asi 100 milivoltů), můžeme podobné výsledky čekat i v případě elektrických nebo mechanických kmitů.

Zatím to samozřejmě vypadá ještě jako fantazie, ale je možné, že v budoucnosti třeba ani ne moc vzdálené bude pro uplatnění muzikoterapie sestaven celý podrobný receptář.