Stejně jako upíří legenda i myšlenka, že lidé se mohou měnit ve zvířata zvláště ve vlky a hlavně za úplňku stále velmi silně působí. Žádná hora důkazů, že změnit podobu nelze, nevyvrátí tuto základní představu. Je archetypální jako v pohádce Červená karkulka nebo na jeskynních malbách v Lascaux kde se dávní lovci objevují v přestrojení za zvířata, případně v tradicích šamanů po celém světě. Jejich ozvěna je dodnes nalézána v astrologickém zvěrokruhu, který rozděluje lidské typy na kozu, býka, štíra atd. nebo ve rčeních charakterizujících lidské typy jako supy, lišky, jezevce... nebo pokud jsou to typy dravé jako vlky.
Původ víry v přeměňování ve zvířata je velmi obtížné vystopovat. V 5. století před Kristem se řecký historik Herodotus zmiňuje o tom, jak se Řekové a Skytové usídlili na pobřeží Černého moře a považovali tam žijící domorodce Neuriany za kouzelníky, kteří na sebe mohou brát vlčí podobu, kdykoliv se jim zachce. O takových bytostech se předpokládalo, že jsou tak posedlí kanibalistickými choutkami, že lykantropie je pro ně určitým zdrojem uspokojení. Římským spisovatelům třeba Virgilovi a Petroniovi nebylo proti mysli vyprávět podobné pohádky a nejenom o vlcích: ve Zlatém oslu (The Golden Ass) (2. století n. l.) popisuje Apuleius přeměnu nešťastného hrdiny na osla, ale přeměna ve vlka měla vždy daleko větší vážnost.
Změna se někdy konala spontánně a nekontrolovatelně. V některých případech byla přivolávána braním na sebe kůže skutečného vlka jako např. keltští Druidové v rituálu, který se jmenoval taghairm, na sebe brali kůži čerstvě staženého býka, aby jim dala sílu a věštecké schopnosti. Někdy stačilo kouzlo žádná skutečná proměna se nekonala, ale všichni kolem byli přesvědčeni, že viděli vlka.
Víra ve zvířecí proměny byla tak obvyklá, že během 15 a 16. století byl každý, kdo se stal podezřelým, že je vlkodlak zlikvidován se stejnou krutostí, s jakou se setkaly čarodějnice. Jen ve Francii mezi rokem 1520 a 1630 se vyskytlo přes 30 000 případů lykantropie (lycos vlk, anthropos člověk). Ten to jev se částečně dá vysvětlit tak, že mezi chudými, vyhladovělými rolníky pochopitelně docházelo na kanibalské choutky. Ale je také jisté, že mnoho obviněných skutečně sami sebe považovali za vlky a lidi zabíjeli a jedli pod vlivem této halucinace.
Některé případy jsou zaznamenány i v moderní době. V roce 1975 byl jeden mladík s Eccleshallu ve Staffordshireu přesvědčen, že se proměňuje ve vlka, a proto se bodnul vystřelovacím nožem přímo do srdce. Jeho kolega z práce pak vypověděl, že mu mladík těsně před smrtí telefonoval a říkal, že jeho obličej i ruce mění barvu, že se mění ve vlkodlaka. Pak byl chvíli zticha a nato začal vrčet.
Tradičně existují tři typy vlkodlaků dědiční, dobrovolní a dobromyslní. První vzniká děděním prokletí z generace na generaci. Druhý typ pochází z úmyslné zpustlosti individua. Třetí typ je takový, že i když ho cosi donutí být vlkodlakem, velmi se za to stydí.
To vše hovoří pro genetické zdroje nebo možná jakousi formu astrální projekce, která ovládne vědomí a tím i tělo. Vede postiženého jedince ven z jeho lidské mysli, která je tak ovládnuta "představou vlka". Konec konců civilizace tak zlehka nezvítězila, my, lidské bytosti, jsme pořád jenom na malý krůček od říše zvířat.
Je také docela dobře možné, že chleba upečený ze zrní napadeného námelem (námel neboli palič nachová je houba, která produkuje kyselinu lysergovou, LSD) dokázal způsobit vlčí halucinace. Dokonce ještě nedávno v roce 1951 se opakovala hrůza ohně sv. Antonína (šílenství způsobené právě zrním s námelem). Vypukla v jižní Francii ve vesnici Point-Saint-Esprit. Celá vesnice byla zasažena dávkou otráveného chleba. Pět lidí zemřelo. Z těch, kteří přežili, viděli někteří, jak na ně padají ohnivé koule, jiní pociťovali velké nutkání skákat z okna nebo viděli monstrózní zvířata, která je chtěla sežrat. Všichni vesničané se kolektivně zbláznili.
Bylo takovéhle šílenství, jež mělo původ v otráveném zrní, častým jevem ve středověku? Jestliže ano, pak lykantropie byla ještě tím nejmenším zlem.
Komentáře