Archetypální strach z bytostí, které "nejsou mrtvé" a vstávají z hrobů, aby prodloužily svoji nepřirozenou existenci pitím krve živých, není jenom transylvánská legenda, ale i námět mnoha moderních hororů a filmů. Mýtus o vampíru, jak ho známe dnes, sestává z několika různých proudů. Za prvé je to stará víra, že pití čerstvé krve přináší životní sílu. A za další je to mentální vampirismus - někteří lidé mají schopnost psychicky vysávat vitalitu z jiných lidí a tak se stávají sami silnějšími.
Nejslavnější vampír ze všech, Drakula, byl stvořen v roce 1897 irským romanopiscem Bramem Stokerem (1847-1912). Pro svoji pohádku se Stoker inspiroval transylvánským hrabětem Vladem, Napichovačem na kůl, synem Draculy (latinsky draco neboli 'drak'), a proto "hrabě Drakula". Vladovou nejoblíbenější kratochvílí bylo napichovat vězně na vysoké špičaté kůly a s potěšením sledovat, jak v bolestech umírali. Traduje se, že jednou za jeden den nechal takhle umučit 30 000 Turků.
Kombinace tak strašného sadismu (také případy Gilles de Retz - Modrovouse - a maďarské hraběnky Elizabeth Bathoryové) se starší pověrou poskytuje modernímu mýtu do začátku výhodu spočívající v lidské chtivosti vraždit a ve strachu, který je tím vyprovokován.
A co nadpřirozený aspekt? Zprávy z východní Evropy říkají, že tam v 18. století dosáhl vampirismus epidemických rozměrů. Je těžké dopátrat se pravdy, protože takové zprávy se skládají převážně z pověrečného teroru, ale Valašsko, Moldavie a Transylvánie (v dnešním Rakousku, Madarsku a Rumunsku) se staly zdroji mýtů o upírech, kteří pijí krev, procházejí se v noci, nenávidí světlo, česnek, tekoucí vodu, železo a kříž a kteří dojdou klidu teprve když se jim propíchne srdce železným nebo dřevěným kůlem.
Typičtí 'upíři' se rekrutují z řad neklidných duchů sebevrahů, kteří byli až donedávna ve východní Evropě (ale i jinde) pohřbíváni u křižovatek a do jejich hrobů byly zapichovány kříže, aby jim zabránily ve "vstávání z hrobu". Křižovatky a kříže v tomto kontextu jsou předkřesťanské. Kříž je totéž jako uzel: svazuje obávaného a neklidného ducha.
Na četné zprávy o upírech reagoval i filozof 18. století Jean Jacques Rousseau a napsal: "Jestliže někdy na světě existovala dokázaná a ověřená historie, pak je to historie upírů. Nic nechybí: oficiální zprávy, svědectví osob, chirurgů, duchovních, právníků, právnické důkazy jsou všeobsahující."
Dnes je naše racionální odmítání upírů vynahrazováno jejich přežíváním ve formě fikce. Od bestselleru Thomase Presta v roce 1847 Varney the Vampire to Nosferatu (Varney, upir z Nosferatu), od Drakuly zahraným Christopherem Leem, až k moderním filmům o upírech jako je The Lost Boys (Ztracení chlapci), toto téma nás neustále fascinuje. Proč? Protože nás utvrzuje v pocitu, že život není úplně jen to, co nám říká rozum Poltergeisti, UFO, upíři a jiné jevy zůstávají odvrácenou částí života. I když máme bezpečný dům, přesto si přejeme nechat okna otevřená starým hrůzám... a kdo může dokázat, že nejsou založeny na zbytku nebo deformaci zkušenosti?
Kyperský léčitel Daskalos popisuje případ v jižním Řecku, kdy se svobodná pětadvacetiletá dívka zamilovala do padesátiletého pastýře Loiza. Rodiče jí zakázali si ho vzít. Loizo zemřel při dopravní nehodě. O pět let později navštívil dívku v noci. Řekla, že přišel "skrze zdi". Když jí léčitel prohlédl, shledal, že už není panna. Lékař trval na tom, že se sama deflorovala prsty. Na zádech ji Daskalos našel dvě začervenalé skvrnky. "Líbal mě tam, ale jeho polibky byly divné," řekla "spíš jako by mne sál, líbilo se mi to." Daskalos vyhledal Loiza, aby mu řekl, že je mrtvý. "Budeš-li ji obtěžovat, zůstaneš v tomto narkotizovaném stavu jako upír" řekl Loizovi, který se odporoučel a dál už nechal dívku na pokoji.
"Nikdy jsem nepřišel na to, zda to byl skutečně ten mrtvý pastýř, kdo dívku defloroval nebo zda si to udělala sama prsty." řekl Daskalos svému životopisci. "Lidé jsou posedlí prvky přírody, které si sami vytvářejí jako důsledek své slabosti. Jenom ve vzácných případech se setkávám s posedlostí bytostmi, které sídlí v éterickém světě."
Komentáře