Časně ráno 30. června 1908 otřásla Sibiří exploze, která srovnala se zemí stovky kilometrů lesa, avšak nezanechala po sobě jediný kráter ani žádné úlomky a střepiny, jež by mohly pocházet z výbuchu. Co to vlastně bylo? Tuto otázku se ruští vědci, výzkumníci i ufologové snaží zodpovědět už 90 let.
Mnoho očitých svědků onoho osudného dne vypovědělo, že spatřilo pohybovat se po obloze hmotu oválného tvaru. Objekt často měnil směr a pohyboval se velmi nízkou rychlostí. Téhož dne jeden z cestujících po transsibiřské magistrále zaměřil během zastávky v Kansku svůj fotoaparát, aby si pořídil obrázek vlaku. Náhle spatřil na obloze jasně zářící objekt, jenž směřoval na východ. Pohyboval se však chaoticky a za sebou zanechával jasnou světelnou dráhu. Objekt, již ten den explodoval, měl pravděpodobně zhruba 60 m v průměru, a šoková vlna otřásla oblastí stovky kilometrů daleko. Několik následujících nocí obloha nad celou severní Evropou zářila tak jasně, že osvětlila i ulice Londýna.
Rozlehlou oblast Tunguzky tvoří převážně divočina, slatiny a bažiny plné komárů. Za více než 20 let po explozi, v roce 1930, byly řeky v Tunguzce stále prázdné, bez ryb. Jeden z očitých svědků, lovec Okčin, varoval lidi, kteří se po roce 1908 odvážili do tajgy, aby se vyhýbali jistému potoku. „Voda je tam jako oheň, spálí lidi i stromy. Budu se modlit k Agli, abyste se vrátili živí.“
Stromy hořely ještě po několik týdnů a požár zničil oblast o rozloze více než 1 000 čtverečních kilometrů. Zemské vzdušné proudy roznesly popel po celé planetě. Hmotnost objektu byla odhadnuta na 1 00 000 tun a síla exploze na 40 megatun TNT, což je dvoutisíckrát více než síla atomové bomby svržené na Hirošimu v roce 1945. Poruchy zemského magnetického pole byly zaznamenány i vědci na irkutské observatoři, 900 km jihovýchodně od epicentra.
Roku 1927 se do oblasti vydala první expedice, financovaná Sovětskou akademií věd. Vůdcem výpravy byl Leonid Kulik, zanícený vědec a zakladatel nauky o meteoritech v Rusku. Expedice však nezjistila žádné zbytky meteoritu. Kulik vedl během příštích 14 let ještě několik dalších výprav, ale nikdy nic nenašel. Kulik zemřel roku 1942 jako válečný zajatec. Do oblasti pak nebyly vyslány žádné další expedice až do roku 1958.
Jedním z vědců, kteří se vážně zajímali o tunguzský fenomén, byl i Sergej Koroljov, otec sovětského vesmírného výzkumu. Jeho zájem o tunguzský fenomén vzrostl zvláště poté, kdy byl uveřejněn zajímavý názor Alexandra Kazanceva. Ten tvrdil, že katastrofa v Tunguzce byla způsobena výbuchem jaderné bomby. Protože v roce 1908 tato technologie ještě nebyla známa, domníval se, že nad tajgou musela explodovat mimozemská kosmická loď. Kazancevův názor v Sovětském svazu poměrně zpopulárněl a jeho článek byl několikrát znovu vydán. Viktor Žuravljov a Gennadij Plechanov, mladí ruští vědci, zorganizovali několik dalších výprav do tajgy, ale neobjevili ani stopy radiace, ani stopy meteoritu. Tunguzku již navštívilo nesčetně sovětských vědců a shromáždili ohromné množství informací. Po skončení studené války se k nim mohli připojit také jejich západní kolegové. Přesto zůstává tunguzský fenomén nevyřešenou záhadou.
Teorií vysvětlujících původ tunguzské ohnivé koule je nesčetná řada. Některé z nich však byly západním vědcům až donedávna neznámé. Sovětský astronavigátor Sternfeld například přišel se zajímavým, ale nepříliš publikovaným výpočtem. Na počátku 20. století očekávali vědci dvě velké opozice (pro astronomy se opozicí nazývá poloha takových dvou nebeských těles, jejichž hvězdné dráhy se liší o 180 stupňů). Pojem se vztahuje zvláště k poloze Měsíce nebo k poloze jedné z planet sluneční soustavy, kdy se toto těleso pohybuje proti té straně Země, jež je odvrácena od Slunce. Sternfeldovi byl tento předpoklad znám a na základě opozice Země-Venuše se pokusil hypoteticky vypočítat, kdy přesně by kosmická loď musela opustit Venuši, aby se s nejmenším možným vynaložením energie dostala na naši planetu. Jeho závěr zněl téměř neuvěřitelně: pokud by tato kosmická loď skutečně vyrazila z Venuše v nejpříznivější možné době, dorazila by na Zemi přesně 30. června 1908! Sternfeldova teorie nebyla nikdy prokázána, ale tato náhodná shoda vypadá skutečně podivuhodně.
Roku 1991 uveřejnil ruský inženýr E. Krutolev v deníku Rabočaja tribuna svůj rozbor tunguzského fenoménu. Krutolev je přesvědčen, že ať se toho dne v tajze přihodilo cokoliv, nejednalo se o havárii mimozemské kosmické lodi, ale spíše o její start. Své závěry zakládá na výpovědích místních obyvatel, nepřítomnosti hmotných stop výbuchu a skutečnosti, že obyvatelé slyšeli silný zvuk podobný hřmění, jež se postupně vzdaloval severním směrem. Je možno věřit Krutolevovu názoru? Očitý svědek S. Privalichin z vesnice Kova byl očividně stejného mínění. Vypověděl, že první zvuk, který slyšel, byl jako "rána z děla“. V příštím okamžiku spatřil dlouhý letící objekt, jenž se pohyboval rovnoběžně se zemí a zanechával za sebou ohnivou stopu. Podobně pozoroval objekt i I. Staričjov na řece Kamě. On i jeho společníci spatřili oheň pohybující se po obloze, s jakýmsi objektem viditelným uvnitř ohnivé stopy.
Profesor A. Zolotov, jež po Kulikově smrti pokračoval v jeho výzkumech, byl přesvědčen, že příčinou tunguzské exploze byl objekt umělého původu. Podle jeho názoru se jednalo o UFO-bombu o síle 40 megatun, jež byla odpálena mimozemskými bytostmi, aby upoutala pozornost lidstva – jakýsi signál z jiného světa. Proto mimozemšťané také bombu odpálili ve vzdálené divočině, aby škody byly co nejmenší.
Komentáře