Úhoři z Atlantidy

Rozmnožování úhořů patří k mystériím, jimž se věda už dávno snaží přijít na kloub. Zajímal se o ně již Aristoteles, aniž by však nalezl řešení. Předpokládal, že úhoř se rodí z bahna.

Jediné, co víme jistě, je to, že úhoř je sladkovodní ryba, jež každoročně opouští vodní toky a vydává se na cestu k moři. Pokud z místa, kde žije, neexistuje vodní cesta, dokáže se úhoř dokonce plazit po souši, jen aby se dostal k vytouženému cíli.

V době tření směřují samičky úhořů k oceánům. U ústí řek na ně čekají samečci a pak už všichni společně mizí ve slaných vodách. Svatební cesta končí v Sargasovém moři u Bermudských ostrovů. Tam samičky nakladou jikry a posléze hynou.

Mladí úhoři se vydávají zpátky do Evropy. Jejich putování trvá tři roky. U našeho kontinentu se rozdělí na dvě skupiny. Samečci zůstávají v moři a samičky směřují proti proudu řek do vnitrozemí. Záhadné chování úhořů označil již v šedesátých letech minulého století Otto Muck za dědictví Atlantidy a vědci pro ně prozatím nenašli uspokojivé vysvětlení. Jak známo, v evropských řekách se vyskytují pouze samičky úhořů. Biologové minulých století se neustále ptali, kam se poděli samečci.

Dnes již víme více, ale záhada zůstává nevyřešena. Úhoři se rodí v Sargasovém moři, jež se rozprostírá západně a jihozápadně od Azor a je bohatě porostlé chaluhami a řasami. Velikostí se přibližně vyrovná střední Evropě. V bujných chaluhových porostech se úhoři vytřou, američtí v západní a evropští ve východní části moře. Vedeni instinktem se pak mladé úhoří larvy nechají unášet Golfským proudem, který je nasměruje na východ, tedy k západní Evropě.

Úhoří plůdek (monté) se u pobřeží rozděluje. Rozdělení pohlaví trvá rovněž tři roky. Po dosažení pěti let věku je úhoř pohlavně dospělý a poté se obě pohlaví opět setkávají v ústí řek. Společně směřují do Sargasového moře. Pohybují se ve velkých hloubkách, kde pravděpodobně využívají spodního proudění.

Za 140 dní se dostávají do míst svého zrození, kde dochází k vytření. Muck si položil oprávněnou otázku, proč se úhoři dvakrát za svého života vydávají na tak nebezpečnou a dlouhou cestu a proč samičky putují do sladkých vod.

Částečně si odpověděl sám. Samičky úhořů totiž mohou pohlavně dospět jedině ve sladké vodě. Ale proč plují až do Evropy a ne do třeba do Západní Indie, kam by to měly podstatně blíž?
Vědci obvykle argumentují tím, že se úhoři nechávají unášet Golfským proudem. To je však vysvětlení pouze pro cestu jedním směrem. Proud rozhodně svůj směr nemění a úhoři se musí do Sargasového moře probíjet vlastními silami. Bylo tomu tak ale vždy?

Pokud má Platon pravdu, rozkládala se Atlantida v oblasti Azorské plošiny a stávala Golfskému proudu v cestě. Ten se proto odkláněl zpět k Americe, proudil v kruhu a úhoři se tak skutečně mohli pohodlně dostávat do míst svých trdlišť i zpět. Ze Sargasového moře je Golfský proud pohodlně odnesl do blízkých řek Atlantidy, kde samičky pohlavně dospěly, zatímco na ně samečci čekali v mořích. Poté se nechali společně odnést stejným proudem zpět do svého rodiště, kde se koloběh života zopakoval. Kdysi dávno však ostrov zmizel a Golfský proud zanesl úhoře až do vzdálené Evropy, kde je nechal na holičkách, a tak je tomu dodnes.

Podle názoru některých badatelů je chování úhořů jednoznačným důkazem někdejší existence kontinentu mezi Evropou a Bermudskými ostrovy. Na této pevnině se musela nalézat alespoň jedna velká řeka s ústím v místech, kde se dnes rozkládá Sargasové moře.

Úhoři se řídí genetickým programem vzniklým před mnoha miliony let a plují se vytřít do míst, kde již dávno žádná pevnina ani ústí řeky není. Každý maličký úhoří plůdek je němým svědkem dávnověké existence Atlantidy. Ovšem tajemné ryby nejsou jedinou indicií.

Široká paleta živočišných druhů, shodných na obou stranách Atlantiku, naznačuje, že kdysi musely být Evropa s Amerikou spojeny pevninským mostem. Profesor Edward Hulí se domnívá, že podobnost fauny a flóry obou polokoulí dokazuje existenci společného středu obou hemisfér, jenž se v časech před dobami ledovými nacházel právě v Atlantiku. V této oblasti vznikly původní živočišné i rostlinné druhy a poté se rozšířily na západ i na východ. Někteří mravenci se například vyskytují v totožné podobě na Azorách i v Americe. Spojení mezi Starým a Novým světem prý zaniklo v miocénu, což je období mladších třetihor.