Koncem devatenáctého století vydal Vatikán prohlášení. v kterém se říká, že ani „nejsvětější křesťanskou relikvii“ není možné pokládat za pravou. Tímto odvážným výrokem se chtěl distancovat od ohromujícího tvrzení francouzského agnostika, člena Francouzské akademie věd, dr. Yva Delagea, že kus látky, proslulý pod názvem Turínské plátno, je původním Kristovým rubášem.
Turínské plátno je dlouhé čtyři metry a široké metr. Na jeho povrchu je vidět vybledlý, žlutohnědý otisk bosého, vousatého muže. Okolo hlavy, zápěstí, nohou a žeber jsou na plátně i tmavší skvrny, údajně od krve. Při pohledu zpředu i zezadu vypadá, jako by byl ukřižovaný a na hlavě měl jakousi korunu.
Plátno, které bylo od patnáctého století majetkem savojských knížat, umístili ve stříbrem zdobeném relikviáři v kapličce Sainte Chapelle v Chambéry. Roku 1532 vypukl v kapličce požár, který málem skončil katastrofou. Žár rozpálil relikviář a roztavené kapky stříbra na více místech propálily plátno, ačkoli ho okamžitě namočili do vody. Nejošklivější díry úhledně vyspravili, odstranili i stopy po ohni a skvrny od vody a během dalších století relikvii starostlivě opatrovali. Roku 1578 se plátno naposledy dostalo přes Alpy do Piemontu, kde se Savojský kníže usadil s celým dvorem na univerzitě. Plátno bylo uloženo v turínské katedrále blízko královského sídla a tam zůstalo po celý čas s výjimkou krátkého období za druhé světové války, kdy ho přenesli do sklepení.
Až do své smrti v roce 1983 disponoval plátnem italský exkrál, Savojský kníže Umberto, který ho zanechal Vatikánu. Plátno je dodnes v turínské katedrále a má ho na starosti biskup Anastasio Bellestreno. Svědci si hned všimli, že s plátnem není cosi v pořádku, ale jeho podivné tajemství se začalo objasňovat až roku 1898. Tehdy totiž plátno vyndali ze stříbrného relikviáře a ukázali veřejnosti. Turinský fotograf Secondo Pia měl tu čest, že ho jako první mohl vyfotografovat. Když vyvolal desku, na negativu se neobjevily mlhavé obrysy, ale dokonale vytvarovaná lidská postava, samotné plátno bylo fotografickým negativem. Doktor Delage se rozhodl, že se pokusí rozluštit, jak se obraz mohl dostat na plátno pět set roků před objevením fotografie. Dělal pokusy s mnohými středověkými barvami, ale došel k závěru, že obraz určitě není na látce namalovaný.
Vycházel z toho, že látka je něčí rubáš. Další výzkum ukázal, že takovou látku používali už dřív než ve čtvrtém století v Palestině, a stopy na ní pocházejí z balzámu, který se v tom období běžně používal na konzervování mrtvých. Ze stop na plátně je možné dedukovat, že člověk kterého v něm pochovali, prodělal stejné mučení jako Kristus a zemřel stejnou smrtí. Nejprve ho bili karabáčem, potom mu dali na hlavu trnovou korunu a bok mu probodli kopím. Dr. Delage se domníval, že jde o Kristův rubáš. Zároveň prohlásil, že jeho dedukce není náboženským tvrzením, ale celkem jednoduchým výsledkem identifikace historického faktu.
Římská akademie, v níž měli většinu katolíci, však ze strachu z následků odmítla Delageův závěr, ba, a to je velmi vzácné, potopila ho tím, že okamžitě zakázala otištění pečlivě vybraných důkazů.
Otázka zůstala otevřená třicet let. Až v roce 1932 se další Francouz, soudní lékař dr. Pierre Barbet, ujal prozkoumání obrazu z lékařského hlediska. K dispozici měl sérii mnohem kvalitnějších fotografií, která vznikla o rok později.
Podle prvního zarážejícího objevu dr. Barbeta byly rány po hřebech na zápěstích a nikoli na dlaních, jak se tradičně zobrazují. To, že se ukřižování provádělo skutečně tímto způsobem, víme poměrně krátce, středověcí falšovatelé to vědět nemohli. Mimoto jak hřeb pronikne zápěstím poruší střední nerv a prsty se mimovolně sevřou do dlaně. A to se opět shoduje s tím, co je vidět u postav na plátně. „Krvavé“ skvrny kolem rány na boku svědčí o něčem vlhkém a světlém, co odpovídá biblickému textu, podle něhož z Kristova boku vytryskla „krev a voda“ a zároveň i současným lékařským poznatkům o efektech při tomto druhu smrti. Provést první rozbor plátna povolil bývalý král Umberto v roce 1973. V té době už existovala metoda Carbon 14, pomocí které se dalo určit stáří látky. Poněvadž by však použití této metody zničilo část plátna, Umberto se nakonec zdráhal dát svůj souhlas. Navíc by tato metoda nebyla určila stáří plátna tak přesně, aby se vyplatilo zničit ho. Vždyť už dřívější analýza stanovila, že plátno pochází z doby před čtvrtým stoletím.
Přesto v roce 1973 požádali o další analýzu dva nejznámější evropské vědce, kteří pracovali tradičnějšími metodami. Volný přístup k plátnu byl povolen švýcarskému profesorovi Maxu Freiovi, hlavnímu expertu soudního lékařství, a profesoru Gílbertu Raesovi, expertu na materiály z univerzity v Gentu. Oba vědci nejprve konstatovali, že „obraz je jen povrchový, že se dotýká jen nejvrchnější vrstvy vláken látky a barvivo není vidět ani pod mikroskopem“. Frei provedl na plátně Pollenovou analýzu a určil čtyřicet osm pylů, které na něm objevil. Zrnka pylu zůstanou téměř nedotčená i za nejméně příznivých podmínek, a proto je jejich identifikace jednou z nejpřesnějších metod dnešních soudních znalců. Většina pylových zrnek na plátně pocházela podle očekávání z Francie a severní Itálie, ale sedm zrnek bylo ze slanomilné rostliny. rostoucí v okolí Mrtvého moře i v jiných částech Palestiny. Bohužel, ani tento zajímavý objev nemůže jednoznačně potvrdit původ plátna, vždyť pyl se pomocí větru nebo na šatech cestujících může dostat velmi daleko. A plátno se na začátku svého příběhu často dostávalo na veřejnost.
I rozbor vzorku plátna, který provedl Gilbert Raes, potvrdil starověký, středovýchodní původ plátna. Výzkum v roce 1974 dospěl aspoň k takovému významnému výsledku, jakým byl objev, že plátno je fotografický negativ. Dva vědci z letectva USA John Jackson a Eric Jumper pomoci analyzátoru obrazu VP 8 ohmatali obraz na plátně. Počítač napojený na přístroj nakreslil úžasně věrný, trojrozměrný model postavy, kterou je vidět na plátně. Je to neuvěřitelný závěr, neboť VP 8 dokáže reprodukovat jen skutečně trojrozměrné objekty, a dvojrozměrné, jako fotografie, nikoli. To konečně přesvědčilo mnohé americké vědce, že se vyplatí plátno seriózně zkoumat, a proto vypracovali výzkumný projekt. Bývalý král Umberto v březnu 1977 dal souhlas k zahájení rozboru pomocí testů, které plátno neohrozí. Když plátno zpřístupnili veřejnosti, 8. března 1978 ho vyndali z nádrže naplněné dusíkem a přenesli do turínského královského paláce, kde rozbory provádělo třicet šest vědců. kteří měli k dispozici dvaasedmdesát různých hypermoderních vědeckých přístrojů. Mezi odborníky byli fyzici, biochemici, experti soudního lékařství, patologové, mikrofotografové, chemici analytici, a co je zvláštní, přítomno bylo také několik vedoucích představitelů Sboru pro jadernou technologii z USA.
Po několika hodinách intenzívní práce vědci opětovně vyloučili, že postava byla na plátno namalovaná. Jeden z vedoucích chemických analýz, Ray Rogers z výzkumného ústavu v Los Alamos, v roce 1980 prohlásil: „Teď je už většina z nás přesvědčena, že plátno není malba. Až na trochu kysličníku železitého jsme nenašli žádné barvivo. A nevěříme, že by obraz, který jsme viděli, mohl vzniknout z tekutiny nebo páry." Sam Pellicoli z výzkumného centra v Santa Barbaře, který prováděl spektrální analýzu, dodal:
„Proces vzniku obrazu na plátně je úplně nepochopitelný. Mohl bych ho popsat nanejvýš tak, že se povrch vnějších vláken náhle zahřál. Určité známky naznačují, že tomu mohlo předcházet nějaké náhlé silné záření.“ Krvavé skvrny na plátně byly samozřejmě také podrobeny důkladné analýze. Dr. John Heller z výzkumného ústavu v Nové Anglii poukázal na to, že většina testů nevyloučila, že jde o stopy krve, některé to dokonce hodnotily jako pravděpodobné. Nejdůležitější je to, že v okolí skvrn našel mezi vlákny drobné krystalky, o kterých si myslí, že jde o hemoglobin.
Podle tvaru a umístění skvrn by se dalo usuzovat, že je způsobily krvácející rány ukřižovaného těla. Například stopy krve na zápěstí sahají od předloktí po loket, přesně tak, jak by to způsobila poloha ukřižovaného těla. Z rány pod žebry vytékala krev směrem dolů a nahromadila se v pánevní části. I to je věrohodný detail. Konečně byl celý povrch těla poset paralelními ranami od krku po kotníky, byly to stopy po karabáči, které, jak dobře víme, odpovídají římské praxi.
Jediný protichůdný názor vyslovil dr. Walter C. McCrone, který je ředitelem soukromé analytické firmy v Chicagu. Dr. McCrone nepracoval v královském paláci a rozbory prováděl pravděpodobně ze vzorků. Na svém přednáškovém turné v Anglii v září 1980 prohlásil, že jeho mikroskopické analýzy ukázaly přítomnost kysličníku železitého, který je součástí tradičního barviva. „Nevím, jak to umělci provedli,“ řekl, „ale podle mne je plátno falzifikát, jen to neumím dokázat“.
Novým vzrušujícím výsledkem výzkumu plátna je rozbor obrazu, na kterém začal pracovat roku 1983 dr. Robert M. Haralick. Dr. Haralick je rektorem Státní univerzity v Blacksburgu a Laboratoře pro výzkum vesmíru Technické univerzity ve Virginii. Tvrdí, že při rozboru našel na víčku otisky poškozených mincí, které se shodují s otisky medailí z doby Pontského Piláta.
Je plátno Kristovo?
Bezprostřední důkaz nemáme. I kdyby se pomoci Carbonu 14 dalo poměrně přesně určit stáří látky, nebyl by to důkaz, že plátno bylo Kristovým rubášem. Z lékařského hlediska znaky na plátně překvapivě přesně dokazují, že ten, komu patřilo, byl ukřižovaný. Citujeme Raye Rogerse:
„....věda ti poskytuje právo na jakoukoli hypotézu, třeba i na tu, že plátno vyrobili Skřítkové ze Schwarzwaldu. Pokud ale svou hypotézu nemůžeš potvrdit nebo vyvrátit, nestojí za nic. Nedovedeme zkontrolovat, jestli plátno patřilo Kristovi, a proto nemůžeme tuto hypotézu nastolit.“
Další neřešitelnou záhadou je, jak se otisk dostal na plátno. Vědci mohou poměrně suše konstatovat, že obraz na plátně vznikl oxidací dehydrované kyseliny a vytvořením žlutého karbonylového chromofóru. Ale jak se obraz dostal na plátno? Technické údaje postupně vyvrátily dosavadní hypotézu, a pokud otisk skutečně vznikl vlivem „náhlého tepelného záření“, zůstává otevřená otázka, co vlastně záření způsobilo?
Komentáře