Reinkarnace

Hinduisté a buddhisté věří, že lidské bytosti se znovu a znovu rodí do tohoto světa. Dívají se na tuto perspektivu s velkými obavami, protože "život je utrpení" a kdo chce trpět? Tudíž hlavním cílem jejich náboženského směřování je naučit (i textech pro umírající jako např. Tibetská kniha mrtvých), jak se vyhnout znovuzrození, což je považováno za absolutně nepříjemnou skutečnost. Západní víra v možné uniknutí inkarnaci už po jednom otočení Kola života je pokládána za zbožné přání popírající zákonitosti karmy a činící život nesmyslným. Proto není východní reinkarnace považována za paranormální jev, ale za nepříjemně normální stránku života.

Na Západě připadá mnoha lidem myšlenka reinkarnace fantastická, protože jsou pod vlivem židovsko-křesťanské tradice a jeho odnože - vědeckého materialismu. Ale náboženské představy obhajované lidmi ze Západu jsou ještě fantastičtější. Křesťanské dogma o "vzkříšení masa" popírá fakt, že je tělo zničeno kremací nebo včleněno do "živých těl červů, žraloků nebo supů" Sekularisté považují obě doktríny za stejně absurdní a postrádající důkazů. A přesto, že neexistuje důkaz pro tělesné vzkříšení, existuje jich spousta pro reinkarnaci.

Před přemítáním o důkazech je třeba čelit námitkám.
Je-li reinkarnace skutečností, proč si nepamatujeme naše předchozí životy? Pokud se ponechají stranou případy, ve kterých byl dokázán pravý opak, lze na otázku odpovědět zase otázkou: kolik z nás si pamatuje na dětství? Náš cit pro současnost není oslabený ztrátou paměti na předchozí léta, dokonce ani těžkostmi ve stáří, máme-li identifikovat kým nebo čím jsme byli před deseti, dvaceti nebo třiceti lety. Máme-li tak malý rozsah vzpomínek na tento život, není pak jen velmi málo pravděpodobné, že si budeme pamatovat kdo nebo co jsme byli, než jsme přišli na tento svět.

Je-li to tak, pak znovuzrození jistě není odlišné od smrti jedné osoby následované narozením další. Ale nepamatování si události nevyvrací její skutečnost, přičemž karmické hypotézy hovoří o tom, že nezáleží na naší paměti ale na skutcích. Můžeme zapomenout, co jsme si vybrali a co nás přivedlo až do současnosti, což ovšem neznamená, že jsme takový výběr nikdy sami neudělali. Ať je to jak chce, zůstává to nedokázáno.

Námitka (vznášená Tertulianem před 1800 lety i skeptiky dnešních dnů), že reinkarnace není v souladu se stále se zvyšujícím počtem obyvatel, je rovněž falešná. Předpokládá poměr tělesných i netělesných bytostí přibližně 1:1. A co když tomu tak není? V díle Phaedo naznačuje, že mezi životy vchází "mnoho otáček věku'. V díle Republica se zmiňuje o tisíciletém cyklu mezi znovuzrozeními. Virgil říká totéž v Aeneide. Dílo Bhagavad-Gita mluví o "nekonečnosti roků".

Existují síly, které regulují tato období a zajišťují, aby se v důležitých epochách (jako např. v přítomnosti) rodilo více bytostí, které se mohou účastnit evolučního procesu? Že takové síly skutečně existují, dokazují podivnosti, které biologové neumějí vysvětlit. Např. to, že se po destruktivních válkách rodí více chlapců než dívek.

Námitky založené na materialistické hypotéze (reinkarnace se nemůže konat, protože bez těla život neexistuje) prosazují nikoliv dokázaný fakt, ale jen osobní náklonnost k systému víry, který pravděpodobně neobsahuje celou pravdu o vesmíru, jež zůstává ve své většině záhadou.

Důkazem pro reinkarnaci je v první řadě věkovitá intuice nalézaná po celé zeměkouli, že duše je nesmrtelná. Tato základní víra odolává všem útokům ateismu. Z mnoha teorií je zdaleka nejstarší a nejrozšířenější teorie znovuzrození neboli palingeneze. Je to "jediný systém, kterému může naslouchat filozofie", jak to formuloval David Hume (skotský pragmatik osmnáctého století). Představy o znovuzrození jsou nalézány všude: v ročních dobách, v symbolech jako je fénix, v lidských představách o mrtvých a znovu narozených božstvech od Osirise přes Tammuze až po Krista.

Tato intuice nedokazuje reinkarnaci o nic více než ji materialistická filozofie zatracuje. Přesto jenom pouhé množství filozofických názorů ve prospěch znovuzrození je úctyhodné. Nejen hinduisté a buddhisté, ale i platonisté, novoplatónci, gnostici a spousta raných církevních otců byla přesvědčenými zastánci reinkarnace: také essejští, súfisté a kabalisté. "Ti, jež pochybují (o nesmrtelnosti), jsou mrtví a nevědí, kdy budou moci být opět zrozeni" říká Korán (Súra Nahel). Bantuové mluví o Abakulu-Bantu: dokonalém člověku u kterého znovuzrození skončilo. Australší domorodci, obyvatelé Bali, Eskymáci, Irokézové, Dakotové i Hopijové Severní Ameriky a další obyvatelé Střední a Jižní Ameriky, staří Teutoni a irští Gaelové - ti všichni sdíleli nebo sdílejí podobnou víru. Seznam je nekonečný. A tato víra se neomezuje jen na starověk nebo kultury "třetího světa". Mnoho velkých myslitelů historických i moderních epoch si také omočilo. Leonardo, Paracelsus, Bruno, Donne, Spinoza, Leibnitz, Voltaire, Benjamin Franklin, Fielding, Hume, Goethe, Blake, Schiller, Hegel, Wordsworth, Coleridge, Shelley, Humphrey Davy, Schopenhauer, Carlyle, Balzac, Emerson, Thoreau, Whitman, Dostojevskij a Tolstoj, W. B. Yeats, Russell, Bennett, Thomas Huxley, Julian Huxley, Aldous Huxley, J. B. Rhine, J.B. Priestley, William James, Freud, Jung, Hesse - tihle všichni (a mnoho dalších) se hlásili k víře v reinkarnaci nebo o reinkarnaci mluvili jako o rozumné teorii, jež si zaslouží uvážlivé pozornosti.

Dnes této víře věnují svoji pozornost badatelé jako je např Ian Stevenson, jehož díla Twenty Cases Suggestive of Reincarnation (Dvacet případů naznačujících reinkarnaci) [1966] a Xenoglossy (Xenoglosie schopnost hovořit v hypnotickém stavu jazykem, kterému se hypnotizovaná osoba nikdy neučila) [1974] vznikla z "rostoucího pocitu nespokojenosti s tím, že dostupné znalosti dědičnosti a vlivů prostředí ať už jsou uvažovány jednotlivě nebo dohromady, často nevysvětlují osobnost tak, jak ji vidíme". Aplikoval "metodiku historiků, právníků i psychiatrů", shromáždil důkazy od tolika svědků, kolik se mu jich podařilo sehnat. Několik jeho případů se jen ztěží nedají vysvětlit jako důkazy pro existenci reinkarnace.

V roce 1929 šokovalo tříleté indické děvčátko Shanti Devi své rodiče vyprávěním o manželovi a dětech. Popsala město jménem Muttra, kde, jak prohlásila, zemřela roku 1925 při porodu. Tato "fantasmagorie" ji držela po několik let. Byla podrobena zkoušce: přišel ji navštívit muž. Věděla, že se jmenuje Kedarnath a že byl jejím dřívějším manželem. Vzali ji do Muttry a ona tam dokázala chodit se zavázanýma očima. Když jí je rozvázali, našla svůj bývalý domov. V něm poznala a pojmenovala Kedarnathova otce, matku a bratra. Přivedli jí ukázat děti Kedarnathovy mrtvé ženy Ludgi. Poznala tři z nich. Při porodu čtvrtého, právě toho, kterého neznala, Ludgi zemřela. Shanti tvrdila, že Ludgi, než umřela, zahrabala několik prstýnků. Dovedla vládní vyšetřovatele na místo, kde kopali. Prstýnky našli. Ludgina matka je poznala, patřili její dceři.

V Tibetu je Dalajlama vždycky hledán určitým procesem rozpoznávání. Dnes se na Západě důkazy hromadí. Případy údajné skupinové reinkarnace (Guirdham a Kataři), vzpomínky na minulé životy vyvolané hypnotickým návratem (Bloxham, Bridey Murphy) jsou detailně popsány a informace o nich jsou široce dostupné.