Platonova zpráva a velká část atlantologické literatury od 17. do 20. století lokalizovaly Atlantidu do Atlantického oceánu. Možná nejznámější z prvních knih o Atlantidě byla stejně jako Baconova „Nová Atlantida“ sepsána v 17. století. Jejím autorem byl jezuitský páter Athanasius Kircher a nazval ji „Zaniklý svět“ (Mundus Subterraneus). Patřil vedle Leibnitze k nejvýznamnějším německým vědcům své doby a byl skutečně univerzálním učencem. Ovládal řadu starých jazyků a mohl tedy číst Platona v originále. Jeho kniha je známá dodnes a spisovatelé ji rádi používají jako hodnotný pramen. V neposlední řadě proto, že Kircher zhotovil mapu Atlantidy a zasadil ostrov doprostřed Atlantiku, mezi Evropu a Ameriku. Do popředí pozornosti se Atlantida dostala v 19. století díky americkému kongresmanovi Ignatiu Donnellymu, který tehdy objevenou vyvýšeninu na dně Atlantického oceánu využil k vytvoření dramatické teorie. Donnelly pokládal Egypt a další antické civilizace za kolonie Atlantidy a příběh o potopě světa v „Bibli“ byl pro něj vzpomínkou na zánik ostrovní říše. V roce 1882 vydal pozoruhodnou knihu „Atlantida, předpotopní svět“. Ihned se stala bestsellerem, vyšla celkem v padesáti vydáních a dodnes se z ní cituje.
K dalším badatelům patří například rakouský inženýr Otto Muck, který zastával názor, že tajemný kontinent byl zničen 5. června roku 8498 př.n.1. velkým asteroidem, který dopadl poblíž Portorika. Po obrovském nárazu se daly kontinentální desky do pohybu směrem od sebe a na to doplatila Atlantida ležící uprostřed oceánu. I Muck pokládá Atlantidu za kolébku lidstva a domnívá se, že tím lze vysvětlit určité paralely vyskytující se u prostorově velmi vzdálených národů. Jak se zdá, Muck ledacos převzal od Donnellyho. Mimo jiné i dodnes živou představu, že Atlantida kdysi blokovala teplý Golfský proud a kvůli tomu panovala v Evropě doba ledová.
V Muckově knize „Vše o Atlantidě“ si můžeme povšimnout schematického znázornění Afriky a Ameriky s Atlantidou mezi těmito kontinenty. Po katastrofě klesl obrovský ostrov ke dnu a mapa světa se změnila do podoby, v jaké ji známe dnes. Zní to přesvědčivě, ale tato teorie má i své mouchy. Geologové, mezi nimi i předčasně zesnulý (roku 1999) dr. Johannes Fiebag, namítají, že kontinent velikosti údajné Atlantidy se nemůže potopit. Bránila by mu v tom jeho specifická hmotnost. Možná by se rozpadl na jednotlivé kry, ale ty by se pohybovaly horizontálně a ne vertikálně. Navíc se materiál Středoatlantického hřbetu neskládá ze stejných hornin jako kontinenty, jak tvrdil Muck.
Je možné, že nad Středoatlantický hřbet v minulosti vystupovaly menší ostrovy, které skutečně mohly zmizet pod vodou. Ale k takovým pohybům dochází pomalu a postupně a ne v podobě náhlé katastrofy.
A právě o katastrofách zastánci Atlantidy rádi hovoří. Často argumentují články geologického manželského páru Edith a Alexandra Tollmanových o dopadu asteroidu nebo komety před zhruba 10 000 lety. Opírají se mimo jiné o nálezy tektitů (roztavené hmoty vymrštěné do výšky po dopadu meteoritu), jejichž stáří je odhadováno na 14 000 let.
Teorie „Atlantidy v Atlantiku“ je podporována rovněž archeologickými nálezy - například záhadnými troskami, které u Mount Ampere pod hladinou oceánu nalezli a vyfotografovali ruští vědci. V roce 1974 pořídila sovětská výzkumná loď „Petrovskij“ fotografie mořského dna v oblasti přibližně 483 kilometrů západně od Gibraltaru. Cílem expedice byl průzkum mělčin ve vodách Středozemního moře a Atlantického oceánu poblíž severozápadního pobřeží Afriky. Vědecký tým se skládal kromě jiných odborníků i z geologů a biologů, pracovníků Oceánografického ústavu SSSR. Spolu s vědci působili v expedici také specialisté na podmořské fotografování.
Po vyvolání filmu se překvapení účastníci výzkumu zaměřili především na snímky podmořské hory Mount Ampere, která se z hloubky více než tří tisíc metrů vypíná až 60 metrů pod hladinu. Fotograf Vladimír Ivanovič Marakujev poznamenal: „Když jsem ty fotografie vyvolal a uviděl první obrysy, bylo mi jasné, že jsem dosud nic takového nespatřil. Oceánografický ústav vlastní rozsáhlý archiv podmořských snímků. Shromáždily je během mnoha let početné expedice zkoumající všechny oblasti světových moří. Máme i kopie tisíců fotografií poskytnutých našimi americkými kolegy. Ovšem ještě nikdy se neobjevilo nic, co by tak velice připomínalo stopy lidské činnosti v oblastech, jež kdysi bývaly suchou zemí.“
Vědci z „Petrovského“ nepátrali po pozůstatcích Atlantidy a tajemná pevnina v jejich výzkumech nehrála žádnou roli. I proto se zpočátku vůbec nezmiňovali o tom, že na některých snímcích jsou patrné archeologické relikty.
První informace se objevily v souhrnné zprávě M. Barinova z roku 1979. Do té doby zachovávali Sověti o výsledcích expedice přísné mlčení. Ve zprávě se mimo jiné dočteme: „Na prvním snímku vidíme vlevo zeď, na jejímž horním okraji jsou zřetelně patrné jednotlivé kamenné bloky... Ačkoliv byl objektiv nasměrován téměř kolmo dolů, lze zdivo zcela jasně spatřit na celkem pěti místech. Jednotlivé kamenné kvádry jsou přibližně jeden a půl metru vysoké a necelé dva metry dlouhé. Jedná se samozřejmě o odhad, v němž bylo třeba zohlednit zkreslení způsobené malou vzdáleností mezi objektivem a předměty. Na druhé fotografii vidíme stejnou zeď přímo shora. Táhne se diagonálně přes celý snímek. Uprostřed obrázku je umístěna kontrolní olovnice. Tloušťku zdi lze bez obtíží odhadnout na přibližně pětasedmdesát centimetrů. Po obou stranách zdi jsou jasně patrné jednotlivé bloky. Na všech snímcích vidíme silné červenohnědé chaluhy.
Třetí fotografie pochází z jiné série mapující vrchol Mount Ampere. Na tomto záběru je zachycena plocha pokrytá lávou. Zdá se, že prostor je rozdělen do tří klesajících stupňů. Pokud připočítáme i horní plochu a spodní, jen velmi nejasně patrný schod, můžeme hovořit o celkem pěti stupních. Samozřejmě jsou rozpadlé a porostlé mořskými řasami.“
Fotografie prozkoumal také profesor Andrej Aksjonov, náměstek ředitele Oceánografického ústavu Sovětské akademie věd, a prohlásil: „Podle mého názoru tyto útvary původně stávaly na souši.“ Zpráva o expedici lodi „Petrovskij“ vyšla v sovětském časopise „Znanie-Sila“, načež se o věc začala zajímat světová média. Objevily se spekulace, že sovětský časopis nezveřejnil všechny informace. Je ovšem nejasné, zda tomu tak opravdu bylo. Ale nyní Atlantik prozatím opustíme.
Někteří autoři a badatelé se pokoušeli umístit Atlantidu do blízkosti své vlasti. Tento originální druh místního patriotismu je rozšířený i v současné době. Asi nejznámějším představitelem tohoto typu výzkumníků je německý pastor Jürgen Spanuth (1907-1998), který se v mnoha knihách pokoušel prokázat, že pozůstatkem Atlantidy je Helgoland. Podle Spanutha patřila Atlantida k civilizacím doby bronzové (přibližně do roku 1200 př.n.1.) a její centrum se nacházelo na Helgolandu nebo v jeho blízkosti. Archeolog Eberhard Zangger lokalizoval Atlantidu poněkud překvapivě do Troje, která ani neleží přímo u moře a dnes na tureckém pahorku Hissarlik vidíme jen to, co přečkalo tisíciletí. Ovšem kolem roku 1300 před Kristem se Trója nacházela u zálivu a byla lodním přístavem. Odsud se plavidla vydávala na 65 kilometrů dlouhou cestu Dardanelami mezi Evropou a Asií. Archeologové prozkoumali pláň kolem Hissarliku a nalezli stopy někdejšího města. Lodě, které mířily do Marmarského moře, musely kolem Tróje proplout. Město od nich vybíralo daně, dosáhlo tak nevídaného blahobytu a na tehdejší poměry se rozrostlo do bezkonkurenční velikosti. To vyvolávalo závist a hněv obchodníků, kteří se nemohli věnovat svému řemeslu bez toho, že by Trojanům zaplatili poplatky. V tom mohla tkvít skutečná příčina války mezi Mykéňany (Řeky) a obyvateli Tróje. V současné době přesně nevíme, zda bylo město zničeno právě v těchto bojích nebo padlo za oběť až válkám provázejícím ve 12. století př. Kr. stěhování národů.
Byla Trója Atlantidou? Některé aspekty svědčí o opaku. Především poloha. Trója se nenachází za Heraklovými sloupy (Gibraltarem), ale leží u Dardanel, východně od Athén. Platonův popis nádherného města nesouhlasí s tím, co bylo nalezeno při vykopávkách, Trója nebyla tak pompézní, jako měla být Atlantida. Problém je rovněž s časovými údaji. Atlantida údajně zanikla 9 000 let před sepsáním „Dialogu“, Trója kolem roku 700 před Kristem.
Platonův popis se hodí spíše na západní Španělsko, možná na legendární Tartessos. V „Dialogu“ je zmiňována i „Gadeirská země“, a právě Gadeiru lze přesně lokalizovat - jedná se o dnešní španělský přístav Cádiz.
V místech, kam bývá situován bájný Tartessos, objevili archeologové pozůstatky města, jež pravděpodobně udržovalo kontakty s Egyptem. Dochovaly se i stopy válečných střetů. Atlantida je však umísťována rovněž do oblastí, jež jsou dnes zality vodami Černého moře. Kolem roku 6000 př.n.1. se zde rozkládala souš a pobřeží velkého sladkovodního jezera. Američtí geofyzici Walter Pitman a William Ryan prokázali společně z vědci z Bulharska, Ruska a USA, že zde kdysi došlo k ohromným záplavám. Kolem roku 6000 žili na březích tehdejšího sladkovodního jezera pokojní lidé, kteří se věnovali zemědělství a chovu dobytka. Poté se rozlomila přírodní bariéra mezi Marmarským mořem a tehdy sladkovodním Černým mořem. Do jezera pronikly masy slané vody, zaplavily pobřežní pás a zahnaly obyvatelstvo do výše položených oblastí. Událost dala vzniknout mnoha legendám o potopě světa, ale i vzpomínkám na zaniklou zemi, jež se podobala pozemskému ráji.
Rozkládala se tedy Atlantida na pobřeží Černého moře? Těžko říci. Každopádně se potýkáme se dvěma problémy. Prvním je poloha - Černé moře neleží za Heraklovými sloupy - a druhým doba - 9000 let před Platonem. Ve prospěch černomořské lokalizace Atlantidy hovoří pouze legenda o argonautech, v níž se praví: „...večer vstoupili na půdu ostrova Atlantů...“
Problém je v tom, že argonauti prozkoumali Černé moře v době, kdy již byl vytvořen přístup do Marmarského moře. Atlantida ležící na pobřeží by v té době musela být již dávno pod vodou. Takže se přece jen vrátíme do Atlantiku? Novodobí geologové tvrdí, že dno Atlantického oceánu je dnes již tak dobře zmapováno, že se na něm nemůže skrývat nic, co kdysi mohlo být velkým ostrovem. K jeho zmizení nemohlo dojít ani v důsledku tektonických posuvů, protože v Atlantiku k poklesu dna prostě nedošlo. To je zřejmě pravda, ale platí jen v případě, že by se Atlantida potopila kvůli geologickému procesu. Nevztahuje se na zánik způsobený náhlou katastrofou. A Platon přece píše: „Ponořila se během strašlivého dne a strašlivé noci.“
Jestliže Atlantida skutečně existovala, rozkládala se v geologicky slabé zóně. Extrémně tenká zemská kůra je permanentně namáhána a je protkána podélnými i příčnými zlomy. Náraz asteroidu by, v Atlantiku mohl uvést do pohybu celou tuto velmi citlivou oblast, mám na mysli Azorskou plošinu i se Středoatlantickým hřbetem. Projevilo by se to náhlou aktivitou řetězce atlantických sopek a poslední stopy kataklyzmatu by zahladilo zemětřesení. K takové přírodní katastrofě by mohlo dojít. A to jsme se ještě vůbec nezmínili o možnosti prehistorické atomové války: náznaků v tomto směru bylo nalezeno větší množství, než je klasické archeologii milé. K tomu se však ještě dostaneme.
Manželé Tollmanovi, známý geologický pár, pokládají někdejší existenci atlantického mikrokonti- nentu za naprosto myslitelnou a dokonce pravděpodobnou! Upozorňují na to, že magnetický vzor na dně Atlantiku není neporušený. Jakmile vychladne čedičový výron, dojde k nové magnetizaci minerálů železa, jež „vtisknou“ dnu moře magnetický „páskovaný vzor“. Ten však v oblasti severovýchodně a jihozápadně od Azor chybí. To nasvědčuje existenci impaktu, protože v takovém případě by vzor byl silným zahřátím vymazán. Existují i další geologické indicie, především ve složení a síle usazenin na čedi- čové kůře, jež naznačují, že Atlantida se skutečně mohla rozkládat tam, kam ji umístil Platon - v Atlantickém oceánu před Gibraltarem!
Skutečně se tedy kdysi v této oblasti nacházel velký ostrov, který bleskurychle zmizel z povrchu světa?
Komentáře