Lochnesská příšera

Prehistorický ryboještěr plesiosaurus, gigantický úhoř, slimák, halucinace nebo snad žertík? Ať je pravda jakákoliv, Lochnesské příšeře se stále daří unikat pozitivní identifikaci, a to je pronásledována ponorkami, ultrazvukem i ohromnými reflektory.

Největší britské sladkovodní jezero leží na severu Skotska, tvoří předěl počínající u zálivu Loch Linnhe a končící u Moray Firth. Jeho vody jsou hluboké, temné a chladné. Rozprostírá se ve výšce padesát dvě stopy na hladinou moře, je dvacet dva a půl míle dlouhé, maximálně jeden a půl míle široké a místy až 820 stop hluboké. Dokonce v jednom bodě byla v roce 1969 naměřena hloubka 975 stop. Jeho temné kalné vody a příkré břehy nedovolují kořenit rostlinám, a proto potenciální zdroje potravy tvoří jenom ryby, plankton a zbytky pokrývající dno. Jezero je spojeno s mořem řekou Ness na severu a Caledonským kanálem na jihu.

V dubnu 1933 viděli dva místní hoteliéři "ohromné zvíře převalující se a potápějící se" v jezeru nedaleko Abriachanu. Jejich historka se objevila v novinách Iverness Courier 2. května. Do října už bylo zaznamenáno přes dvacet pozorování (včetně jednoho, kdy "příšera" přecházela silnici u břehu jezera) a celá záležitost se stala mezinárodně známou. Většina pozorování hlásila neznámé zvíře s dlouhým krkem, malou hlavou a velkým černým tělem. Totéž ukazují známé fotografie pořízené v dubnu 1934 londýnským chirurgem R. K. Wilsonem, který tvrdil, že jenom fotografoval jakýsi objekt hýbající se ve vodě. Zoologové byli zděšeni.

Nejstarší zaznamenané pozorování pochází z Adamnanova spisu ze 7. století nazývaného Life of St Columba (Život sv. Kolumby). Tam se vypráví, jak roku 565 Kolumba zahnala příšeru, která povstala z jezera s "velkým řevem a otevřenou hubou". O tisíc let později vypráví kronikář o smrti posledního skotského draka po 'tuhé bitce' a dodává, že se "ještě nikomu nepodařilo zabít příšeru z Loch Nessu, která byla poslední dobou spatřena". Další pozorování v roce 1771 ("vodní skřet"), v roce 1889 a dalším se nedostalo větší publicity. Teprve po roce 1933 bylo mnoho místních lidí ochotno připustit, že "v tom jezeru se nalézá opravdu něco divného".

Moderní průzkum prokázal, že se tam nenachází žádný organismus ani plovoucí ani přebývající. Pochybovači se ptají proč a také se ptají, čím by se taková zvířata (nikdo nemluví o jedné téměř nesmrtelné "příšeře") mohla živit? Lochnesské jezero je chudé na plakton i na vodní vegetaci: býložravému tvoru by dalo dost práce přežít. Ale vyskytují se v něm hojně lososi i pstruzi. Právě mnohá pozorování pocházejí z ústí rozvodněných řek - zprávy o lososech předvádějících velmi rychlé skoky nabízejí vysvětlení, že je honí dravá ryba. Kromě toho téměř všechna svědectví pocházejí od očitých svědků. Ačkoliv mnozí z nich jsou důvěryhodní (a střízliví), stejně zůstávají důkazy nedostatečné. Různé vtipy situaci také nezlepšily. Přítomnost jakéhosi mořského predátora adaptovaného na sladkou vodu v jezeře by nebyla ničím tak pozoruhodným, kdyby nechyběl fyzický důkaz jeho existence. A jestliže přece jen existuje, je to plaz, savec nebo ryba?

Jedna oblíbená "" teorie praví, že druh prehistorických plazů (plesiosarů) mohl zůstat v jezeře odříznut od moře. Nemožné? Objevení živé latimerie podivné nedaleko Madagaskaru v Indickém oceánu v roce 1938, kdy byla pokládána za živočicha vyhynulého před sedmdesáti miliony let, potvrdilo, že takovéhle přežití je možné. Takový druh mohl zůstat uvězněn v jezeře Loch Ness dlouho před poslední dobou ledovou a mohl se přizpůsobit studené vodě - v hloubkách zůstává po celý rok konstantní teplota vody kolem 42 F (5,5 °C).

Z hlediska životního prostředí se zdá nejpravděpodobnější savec. Ale dlouhokrký ploutvonožec, jak vyplývá z některých pozorování, vyrostlý na zemi by inklinoval k potřebě častěji dýchat to znamená více se ukazovat nad hladinou.

Zvíře se ukázalo i na suché zemi některé zprávy ho popisují jako většího tuleně. V místních názorech převládá jakýsi druh obrovitého úhoře nebo slimáka. Některé důkazy ze zkoumání ultrazvukem hovoří o pohyby vzhůru a opět ke dnu, což je shodné s chováním úhořů nebo evropských sumcovitých ryb. Stejně tak zřejmá touha vyplouvat na povrch za tichého horkého počasí je shodná s chováním ryb žijících u dna jako je napr. sumec.

O tom, že v jezeře Loch Ness něco existuje, je přesvědčen i přírodovědec Gerald Durrell (nazývá důkazy "nevyvratitelnými"), Peter Scott (společně s Rinesem razil pojmenování (Nessitera rhombopteryx) a David Attenborough, který podporoval tezi obrovitého úhoře.

Přesto akademický svět jako celek to existenci zvířete popírá. Je to pochopitelné, protože neexistuje tělo jako důkaz. Nicméně způsob, jakým je každé nové pozorování nebo fotografický důkaz připisován žertu, opilosti, šílenství nebo halucinacím, zavání předpojatým přáním zpochybnit.

V roce 1972 Robert H. Rines z Akademie aplikované vědy (MIT) se dal dohromady s Lochnesským vyšetřovacím úřadem a použil podvodní sonar a kameru s bleskem, aby mohl v 55 sekundových intervalech fotografovat co největší předměty jaké fotoaparát mohl zabrat. Tím se mu podařilo 8. srpna 1972 získat barevné fotografie evidentně zobrazující hvězdicovitě tvarovanou ploutev, čtyři až šest stop dlouhou kosodélníkovitého tvaru (odtud pochází navrhované jméno: Nessiteras rhombopteryx, i když je ve jméně také spatřován perfektní anagram "žert o příšeře od Sira Petera S.! (monster hoax by Sir Peter S.). Sonar zaznamenal také přítomnost velkého pohybujícího se těla. Tento i pozdější důkazy byly zoology z londýnského Muzea historie přírody bagatelizovány jako "malé vzduchové bublinky" vytvořené "larvami pakomára neviditelného".

Pakomára neviditelného? To je vymýšlení duchů, abychom popřeli jejich existenci. A je tu zase základní problém: anomální jevy jsou popírány, protože tu existuje určitý zavedený systém hodnot. Každý, kdo vidí něco, co je popíráno vědeckými nebo sociálními předsudky, je označen za opilce nebo lháře. Komu se však podařilo spatřit elektron nebo quark? Což nás přivádí k F. W. Holidayovi.

V srpnu 1962 uviděl tento anglický přírodovědec lochnesskou příšeru. Vypadala jako černý převrácený člun. V díle The Great Orm of Loch Ness (Velký červ z Loch Nessu) prohlašuje Nessie za druh obřího slimáka. Vychází přitom z četných britských legend o "červech" a připomíná ošklivost, se kterou bylo vždycky s těmito tvory zacházeno. Také zkoumal pověsti lochnesské příšeře v irském Connemara a dospěl k závěru že Nessie je podobná irské "peiste" (latinsky: pestis, anglicky: pest). Rovněž dochází k závěru, že tato stvoření jsou archetypem zla existujících a částečně vytvořeného v mysli pozorovatele.

To je trochu krutý odsudek svědků, kteří dosvědčují (obyčejně ke své vlastní škodě), že viděli něco naprosto neočekávaného. Nicméně to možná pomůže vysvětlit nepřátelství vědeckého bratrstva, které, jak říká Gerald Durrell, je-li postaveno tváří v tvář důkazu, že "něco velkého a neznámého existuje v jezeře uchyluje se nervózně k velkým vlnám, skákajícím lososům, stínům, mrtvým jelenům, dřevěným kládám a něčemu, co při troše dobré vůle mohou být i nejčilejší vydry akrobatky, jaké kdy kdo viděl.."

Lochnesské jezero není jediné, kde přebývá příšera. Podobná záhadná stvoření se údajně vyskytují v mnoha jezerech nejen ve Skotsku (Loch Morar), ale po celém světě od Connemara až po Kanadu (Okanagan Lake, British Columbia) a USA. (Flathead Lake, Montana), od Ruska (Lake Labynkr, Lake Vorota) až po Austrálii, kde v jezeře Modewarre číhá příšera přezdívaná místními Bunyip.

Ať pocházejí zprávy o těchto zvířatech odkudkoliv, reakce lidí jsou vždycky stejné: ďes a nechuť o nich mluvit.