Závody na výrobu plutonia patřily k nejtajnějším místům v SSSR. Nesměly se o nich zveřejňovat žádné údaje ani fotografie, tajily se i informace o jejich zeměpisné poloze. Michail Lemešev, předseda sovětské Společnosti odpůrců jaderné energie, říká, že jsou dodnes „říší KGB“.
I tato říše však dostává trhliny. Od té doby, co _si sovětské sdělovací prostředky braly k srdci Gorbačovovu výzvu ke glasnosti, padla zeď mlčení i kolem nejnebezpečnějšího sovětského průmyslu, získávání plutonia pro výrobu jaderných zbraní. Američtí vědci Thomas Cochran a Robert Norris spolu s nezávislými sovětskými kolegy jako první předložili zprávu o tomto odvětví, podle názoru ekologa Jablokova „otřesný dokument“.
Po čtyři desetiletí se z pověření armády a KGB v sovětských reaktorech a obohacovacích zařízeních vyráběla jedna z nejnebezpečnějších látek na světě. Celkové vyrobené množství 120 tun by postačilo na výrobu více než 20 000 jaderných zbraní.
Dědictví, které po sobě tato výroba zanechala, představuje nebezpečí na tisíce let. V Kyštymu u Čeljabinska na Urale, kde stál od roku 1945 první sovětský závod se šesti reaktory na výrobu plutonia, změnili vojenští dobrodruzi oblast o velikosti Hamburku v radioaktivní peklo.
Prvních dvacet let ochrana před zářením prakticky neexistovala. Tehdy platné normy dovolovaly vystavovat tisíce zaměstnanců dávkám až 40 rem ročně, což se podle statistik rovná odsouzení každého čtvrtého z nich k úmrtí na rakovinu.
Až do roku 1953 závody kombinátu Maják v tajném městě „Cevljabinsk 40“ vypouštěly všechny radioaktivní odpady nejprve do řeky Těči a později do bezodtokových jezer. Na březích Karačajského jezera, největší ze čtyř nádrží pro jaderný odpad, dosahuje dnes záření 600 rentgenů za hodinu, což je smrtelná dávka pro každého, kdo by se k jezeru přiblížil bez speciální ochrany. „Je to nejzamořeněiší jezero na světě,“ říká Cochran.
Když se upustilo od skladování jaderného odpadu pod širým nebem, zkusili to technici s ocelovými kontejnery. V noci na 29. září 1957 selhalo chlazení jedné z dvaceti nádrží. Radioaktivní odpad se rozžhavil na více než 300 stupňů Celsia a explodoval; vyvinul výbušnou sílu stovek tun obvyklé výbušniny. Betonový kryt kontejneru se rozlétl na kousky, do ovzduší unikl kilometry vysoký radioaktivní oblak, který zamořil oblast o rozloze přes 15 000 čtverečních kilometrů. Stejně jako později v Černobylu byly evakuovány pouze osady v nejbližším okolí; dodnes žije zhruba 10 000 lidí ve vesnicích, v nichž zamoření dosahuje hodnot epicentra černobylské katastrofy. I ministerstvo jaderné energetiky a průmyslu udává, že na následky ozáření zemřelo v „Celjabinsku 40“ více než 1 000 lidí, což je čtyřnásobek oficiálně udávaných obětí v Černobylu. Zamoření postupuje. Reaktory byly sice uhašeny, od roku 1978 však „Čeljabinsk 40“ zpracovává vyhořelé palivové články více než sedmdesáti civilních jaderných elektráren všech bývalých zemí RVHP. Tisíce tun radioaktivního paliva tu čekají na obnovu nebo na konečné uskladnění. S ukončením provozu reaktorů rostou obavy z radioaktivních jezer. Od té doby, co se jejich vod neužívá k chlazení, hrozí nebezpečí, že kontaminovaná voda pronikne do přítoků řeky Ob. Cochran říká: „Tato země je ztracená na celá tisíciletí.“
Podobné nebezpečí hrozí obyvatelům uzavřeného města „Tomsk 7“ - města pro zaměstnance jihosibiřské jaderné centrály na řece Tom, 15 kilometrů severně od velkoměsta Tomska. Jejích pět grafitových reaktorů vyrábělo elektrickou energii a plutonium pro vojenské účely. Zařízení na obohacování jaderného paliva, vybudované v sousedství, produkuje od roku 1978 veškeré vojensky využitelné plutonium v SSSR.
Teprve v květnu loňského roku však vládní deník. Izvěstija informoval o tom, že již v šedesátých letech jeden znepokojený inženýr v dopise ústřednímu výboru a generálnímu tajemníku KSSS Leonidu Brežněvovi upozornil na neustálé uvolňování „velkého množství radioaktivity“; výsledkem však bylo jen to, že přišel o místo a byl vyloučen ze strany. Teprve nyní se místní obyvatelstvo z rozhlasových zpráv dovědělo o kontaminaci zvěře v oblasti a začínajícím výzkumu zdravotních následků zamoření. Obyvatelé Krasnojarska nechtějí dospět tak daleko. Nashromáždili 60 000 podpisů na protest proti rozšíření „Krasnojarska 27“. Padesát kilometrů na severovýchod od města na břehu Jeniseje provozuje ministerstvo jaderné energetiky a průmyslu, již od počátku šedesátých let, tři plutoniové reaktory v hloubce sto metrů pod zemí. V roce 1975 přibyl podzemní sklad pro přechodné uskladnění vyhořelých palivových článků z jaderných elektráren a před několika lety začaly stavební čety budovat rozsáhlé zařízení na přepracování jaderného paliva.
Komentáře