Bratrstvo Růžového kříže

Bratrstvo Růžového kříže, tzv. rosenkruciánský řád, tedy společenství největších evropských mágů, založil Christian Rosenkreuz. Narodil se v Německu v roce 1378 a byl od útlého dětství vychováván několika skvělými osobnostmi v kolínském klášteře. Když se stal plnoletým a získal přístup k rodinnému jmění, opustil katolický seminář a odcestoval za vzděláním do Orientu.

Na svých několikaletých poutích zavítal například do Egypta a Damašku, nejvíce času však strávil v marockém Fezu, kde se od několika arabských mágů vyučil v lékařství, levitaci, astrálním putování a v mnoha jiných uměních středověké magie. Když Rosenkreuz putoval v roce 1410 už jako zralý muž do Německa, setkal se V Benátkách se třemi svými někdejšími spolužáky, kteří se rovněž právě vraceli z obdobné letité cesty za vzděláním ve východním stylu. Společně s nimi založil v témže roce v Kolíně nad Rýnem bratrstvo Růžového kříže, které se zpočátku věnovalo pouze uzdravování nemajetných lidí, přičemž nejméně sto třicet medicínských zákroků v prvních třech letech působení bratrstva mělo charakter léčebného zázraku, z nichž nejznámější je odstranění slepoty, hluchoty, ochrnutí či oživení utonulého.

Namísto jmen oněch tří spoluzakladatelů řádu známe dnes pouze jejich iniciály: G.V., V.I. a I.O.

O sedm let později, tedy v roce 1417, bylo do řádu přijato dalších pět členů, kteří museli odpřisáhnout, že si podrží veškerá svěřená tajemství a zachovají duchovní i fyzickou čistotu. K jejímu uchování sloužilo devadesát devět pravidel, jež musela být nezbytně dodržována, pokud se chtěl adept magie domoci léčitelských úspěchů.

Rosenkreuz řídil řád přísnou, ale spravedlivou rukou. Sám byl považován za nejschopnějšího léčitele po Kristovi, což dokládá zástup pěti tisíc nešťastníků, jimž pomohl od utrpení a bolesti, ale i jeho schopnost udržet sebe sama ve skvělé kondici až do vysokého věku. Ještě ve svých sto letech měl 28 zubů, dokázal ujít během jednoho dne více než padesát kilometrů a ve sto pěti letech zvedl ke kolenům 45 kilogramové závaží. Když v roce 1484 zemřel ve věku 106 let, vypadal V rakvi podle mínění mnoha účastníků pohřebních obřadů sotva na pětačtyřicátníka.

Christian Rosenkreuz byl podle svého přání pohřben v sedmihranné hrobce nedaleko Frankfurtu nad Mohanem. Když čtyři jeho následníci hrobku po sto dvaceti letech, tedy v roce 1604, otevřeli, s úžasem zjistili, že tělo Mistra zůstalo časem téměř nedotčeno. Rakev s tělesnými pozůstatky Rosenkreuze však vzala definitivně za své v roce 1944 při spojeneckém náletu.

Nejvýznačnější tři rosenkruciánské spisy jsou datovány léty 1614 (Fama Fraternitatis), 1615 (Confessio Fraternitatis R.C.) a 1616 (Chymische Hochzeit - Chemická svatba). Podnět k jejich napsání dala právě exhumace Rosenkreuzových neporušených tělesných pozůstatků, jejichž stav autoři všech tří publikací považovali za zázrak.

Christian Rosenkreuz dával svým žákům-léčitelům, ale i pacientům specifické rady k udržení fyzické i psychické kondice a rovněž k uchování schopnosti léčit ostatní. Rosenkreuz jako první „lékař“ v historii nazval stáří a nemoc anachronismem a nelogickým stavem, vyplývajícím z hrubé nedbalosti člověka o sebe sama.

Nemoc je hrozivě duševní či fyzické selhání onemocnělého, napsal v roce 1440. Nemoc přichází po životní chybě a je zprvu jen varováním, jež by mělo vést k nápravě. Když však nemocný toto varování nevyslyší, může se zprvu ještě snadno léčitelná nemoc proměnit v závažnou chorobu, vedoucí až ke smrti.

Je až neuvěřitelné, jak účinný „kondiční“ způsob uchování málem věčného mládí navrhl Rosenkreuz v temnotě středověku. Tento recept ještě i nám umožňuje, abychom se snadno vyhnuli chybám způsobujícím nemoci. Jenže kdo dokáže naplnit realitou Rosenkreuzovo desatero? Kdo dokáže vzít za své ono málo, jež je faktickou zárukou dlouhého a zdravého života? Když si desatero přečteme, zřejmě se spíše zastydíme, že nejsme s to aplikovat ve svém životě tak zásadně jednoduché recepty, ale raději se smiřujeme s nemocemi, bolestí a předčasnou smrti...

1. Nespěchej, nikdy však dlouho nelenoš.
2. Spí, kdy se ti zlíbí.
3. Jez jen střídmě a málo a týdně se aspoň jednou postí. Dávej přednost ovoci a zelenině, jak jen to jde, vyhýbej se však masu. Tělo i duši dokážeš za několik let zcela otrávit, když zatěžuješ organismus mršinami, které mnozí nazývají vybraným a vydatným jídlem. Moudrý člověk by neměl přijmout za den více než půl kila spíše jalové stravy.
4. Čekej, protože čas všeho přijde k tobě sám, takže událostem nemusíš nijak nadbíhat.
5. Ze tvého nitra nesmí nikdy vzejít negativní postoj k ostatním, protože se tam záhy vrátí rozhojněn negativními postoji tvého okolí.
6. Prospívej ostatním a rozdej, co sám nepotřebuješ, majetek vždy bere svobodu a duševní klid.
7. Denně se nejméně půlhodinku věnuj vydatnému cvičení a další půlhodinku fyzické práci.
8. Ber si od stromů energii a setrvávej každý den půlhodinku v těsné přítomnosti vzrostlých a zdravých stromů.
9. Dávej svou léčebnou energii ostatním, nezbavuješ se tak vlastní síly, naopak ji tím ještě rozhojňuješ. Kdo nezíská energii, ten podléhá nemoci.
10. Odpouštěj jiným provinění aspoň tak rychle, Jako je odpouštíš sám sobě.

Chcete žít v plné svěžesti aspoň sto let? Není nic snadnějšího než toho dosáhnout realizací shora uvedeného desatera. Je to skutečně snadné? Nic není bohužel těžší, než se umět zříci svých drobných nectností...