Hrubý Rohozec

Nejstarší dějiny Turnova jsou nerozlučně spjaty se dvěma hrady: Valdštejnem a Hrubým Rohozcem. Turnov měl již dlouhá léta dva pány, jedna část patřila pánům na Valdštejně a druhá zase pánům na Hrubém Rohozci.

Rohozec byl vybudován na samém konci XIII. století na vysoké skále nad řekou Jizerou. Jeho zakladatel, bud Jaroslav z Ralska, nebo jeho syn Havel, zvolili si toto místo z toho důvodu, že vysoká skalní stěna skýtala alespoň na jižní straně naprostou bezpečnost. Z toho důvodu nebylo zde nutno stavět zdivo tak silné, jako na stranách ostatních. Původní podoba hradu zanikla a byla setřena přestavbami V pozdějších staletích. Je však jisté, že nové založený hrad se skládal pouze z té části, která se tyčí přímo nad skalnatým srázem a že měl tři věže: Věž nad vstupní branou, menší věž v jihozápadním rohu paláce a věž zadní na východní straně hradního objektu. Opevnění byla doplněna v těch dobách příkopem a hradbami, které obepínaly hrad na ostatních stranách. Vyhloubení příkopu usnadnila rokle vedoucí vzhůru strání směrem severním, takže byl tím hrad oddělen od předhradí. V této původní podobě stál hrad až do XVI. století.

Při bližším zkoumání půdorysu je patrno, že západní část starého paláce byla pokládána s hlediska obranného za nejsnadněji zranitelnou. Nebezpečí tomu čelili stavitelé jednak rohovou baštou, jež povystupovala z fronty zdiva a umožňovala obranu směrem na jih (ke skalní stěně), na jihozápad ke vstupu do rokle a na západ, směrem k hlavní věži; druhým bezpečnostním opatřením byla mimo to řádná tloušťka základního zdiva až 4 m. I hlavní, vstupní věž nad branou povystupuje ze západní fronty hradu a už ta skutečnost, že stojí přímo na skále, zvětšovala její bezpečnost. Z této věže bylo možno hájit opět úsek ke zmíněné rohové baště, dále přímo přístup na padací most a severozápadní úsek hradeb. Třetí zadní věž na východní straně (rovněž 4 m zdiva) uzavírala systém opevnění.

Původní hradní páni na Rohozci byli větví bohatého rodu Markvarticů a byli zpřízněni se všemi okolními šlechtickými rody. V první polovině XIV. století přecházel hrad z jednoho držitele na druhého uvnitř rodiny, aniž docházelo k důležitým událostem, kromě rodinných a rodových půtek. V druhé polovině XIV. století držel hrad na krátkou dobu pan Jan z Turgova a po něm Markvart z Vartemberka. jeho jméno stalo se známým nejen působením na dvoře Karla IV. nebo bohatstvím, jímž se mohl jeho rod honositi, ale především bojem proti králi Václavu IV. I když některé okolností a podrobnosti jeho případu nejsou pro nedostatek pramenů známy, podstata věci byla asi tato: Markvart se dostal v osmdesátých letech XIV. století do sporu s předními městy v Lužici (Žitava, Zhořelec, Lubij), jenž se vyhrotil i v násilné akce ze strany Markvartovy. Posléze bylo sice dosaženo dohody, ale města nesplnila svůj závazek a nezaplatila Markvartovi 1500 kop grošů náhrady a ani král je ke splnění závazku nemohl přimět. Jednání se pak opět nekonečně protahovala. Král Václav se octl tenkrát sám V diplomatickém sporu s míšeňskými vévody a hleděl si zajistit podporu lužických měst. To ovlivnilo i jeho postoj ke sporu Markvartově s těmito městy a nová dohoda, o níž se usilovalo, byla pro Markvarta méně příznivá než dřívější.

Markvart na ni zřejmě nechtěl přistoupit a v důvěře, že nenarazí nikde na vážnější odpor, sáhl opět k ozbrojeným akcím. Alespoň tomu nasvědčuje zpráva starých letopisů, která k roku 1388 říká, „že v zemi počal loupit pan Markvart z Vartemberka, který si v ty časy hrad Žleby držel. Ten první pokoj přerušil a počal vésti válku s králem. Z toho se král Václav rozhněval a kázal do pole vytrhnouti a Žleby obehnati. A dobyl Žleby a pana Markvarta vnesl do vězení a Žleby mu rozbořil. A k tomu dobyl na něm Rohozce a Zbiroha a vše kázal rozmetati.“

Zpráva tato ukazuje, že Václav zasáhl proti Markvartovi se vší řízností, neboť zemská hotovost, která se V lednu 1390 proti zmíněným hradům vypravila, svůj úkol splnila. Markvart sice ve vězení dlouho nepobyl, ale všechny statky mu byly zabaveny. Zemřel zanedlouho v r. 1399..

Zmínka starého letopisce o tom, že „vše bylo rozmetáno“ u hradu Rohozce, v úvahu nepadá, neboť není jinak zpráv o tom, že by byl hrad obnovován. Majetkem královým zůstal pak Rohozec až do počátku XV. století.

Následující páni z Michalovic vládli tu až do sedmdesátých let. Prvním z nich byl Jan Kruhlata, jenž se jako majitel hradu uvádí V r. 1492. Byl rozhodným odpůrcem husitů, kteří obsadili v průběhu husitských válek i jeho rodový hrad Michalovice u Mladé Boleslavi. Rohozec sám během husitských válek nevystupuje nijak do popředí a ani při dobytí Turnova Žižkou v r. 1424 není zpráv, že by se snad pokoušel o vzetí Rohozce.

Jan umírá snad v r. 1434 a jeho syn Jindřich, rovněž majitel Rohozce, patřil k nejzajímavějším osobám své doby. Vstupuje do popředí veřejného života v r. 1440, účastní se důležitých jednání na sněmech a přes svoje katolické náboženství staví se po smrti krále Ladislava Pohrobka bez výhrad na stranu „husitského krále“ Jiřího z Poděbrad. Je možno říci, že jeho věrnost obstála v té těžké zkoušce, již byl boj Zelenohorské jednoty proti Jiřímu, a obstála tím lépe, že i většina sousedních pánu (Hasenburkové, Biberštejnové, Donínové) proti Jiřímu vystoupila.

Turnovsko se tehdy stalo opět dějištěm nepřátelského vpádu ze sousední Lužice. V květnu 1468 vtrhla lužická vojska, vedená slezským knížetem Jindřichem a Jaroslavem ze Šternberka, přes Ještědské pohoří k Turnovu a zajížděla až k Hradišti a Kněžmostu. Na počátku měsíce června byl pak Turnov jimi vypálen a obyvatelstvo skoro vyvražděno. Stejně se dařilo i okolním obcím. Královské vojsko v rozhodné bitvě, pod vedením Jindřicha z Michalovic, porazilo interventy a zahnalo je na útěk. Jindřich byl však těžce zraněn a záhy zemřel.

Vypálené město Turnov zakusilo i v následujícím roce nepřátelský vpád, ale hrad Rohozec dík své poloze a pevnosti i v těchto letech nepřátelům odolal. Jindřichem z Michalovic vymřel jeho rod a statky přešly přes Mikuláše z Valdštejna na Jana Tovačovského z Cimburka. Tím stali se majiteli Rohozce a části Turnova šlechtici vyznání podobojího, kteří se stavěli velmi příznivé ke vznikající Jednotě bratrské. Bylo tak i za Jana ze Šelmberka (ač byl sám katolíkem) a později za pánů Krajířů z Krajku.

Sklonek XV. století stojí ve znamení upevňujícího se postavení české šlechty, která "scelováním svých statku" se snaží vytvořit dostatečnou základnu své politické moci. A i když šlechta dokázala vytlačit města královská z posic, jež si získala v době husitské, podporuje z důvodů hospodářských rozkvět svých poddanských městeček. Tak tomu bylo i v Turnově, jenž dosahuje v tomto období celé řady hospodářských výsad jak od své vrchnosti rohozecké, tak skalské.

I na samotném hradě Rohozci se projevily důsledky této hospodářské tendence. Dosavadní hrad již změněným životním podmínkám nestačil, a proto podnikla paní Jana z Krajku, její manžel ze Šelmberka a po nich Kunrát z Krajku důkladnou přestavbu v dobový a módní zámek, jenž se však ještě nezříkal některých opevnění. Přestavba byla podniknuta v duchu pozdní vladislavské gotiky. Nejhezčí ukázkou úpravy je vstupní brána v hlavní věži, nad níž označují tři erby podnikatele přestavby: střední patří Janě z Krajku, levý panu Kunrátovi a pravý panu ze Šelmberka. Pravoúhlé ostění půlkruhové brány rozšiřuje se směrem ven a je velmi pěkně článkováno oblouky i hranami. Podobně článkován je i rám kolem zmíněných již erbů. Průchod je klenut valenou klenbou a v podlaze průchodu je zakryt otvor do vězení, kudy se vězňové spouštěli. Vězení má dvě patra a do nižšího je vstup opět v podlaze hořeního vězení. Vše je tesáno do skály. Na vnitřní straně nádvoří nad branou je pískovcová pavlač rovněž pozdně gotické úpravy s velmi vkusnými kružbami a s letopočtem 1516.

Krajířové přistavěli také nový palác na severní straně, takže nyní celé nádvoří bylo lemováno budovami. O bývalé hradní kaplí mluví pozdně gotický výklenek při nynější zámecké kapli.

V roce 1534 kupuje rohozecké panství jan z Vartemberka na Zvířeticích, od něhož je zdědil syn Adam. Když se stavovský odboj v roce 1547 proti Habsburkům nezdařil, ztratil Adam své statky, ale v roce 1555 zakoupil rohozecké panství zpět. Adamovi synové se o dědictví po otci rozdělili, ale docházelo mezi nimi ke stálým sporům. Rohozec se posléze dostal do rukou jednoho z nich, Karla, a jemu se podařilo postupně opět spojit velkou část dřívějšího panství ve svých rukou. Tak nyní patřil Karlovi Turnov (polovina), Daliměřice, Ohrazenice, Jenšovice, Činov, Rohozec, Bukovina, Dolánky, Pozořice, Vražedník, Loučky, Nudvojovice, Všeň, Hvozdecko, Bořčice a Ždár.

Karel z Vartemberka provedl také jisté úpravy na rohozeckém zámku v renesančním slohu. Dal provést graffitovou úpravu vnějších stěn, a aby vyhověl renesančnímu vkusu, byla postavena na východní straně arkáda. Spojené statky Karlovy rozdělili si opět jeho synové Jan Jiří a Jindřich Ota, ale ani mezi nimi nebylo příliš shody. Za těchto rodinných okolností došlo ke stavovskému povstání v Čechách, v němž Jan Jiří stál na straně odbojných stavů. O své statky přišel a s ním též jeho bratr, poněvadž dědictví po otci formálně rozděleno nebylo. Marně se dožadoval intervence saského knížete, marně u pana z Lobkovic žádal o přímluvu, odvolávaje se na jeho soucit s rodem, jenž už byl blízko vymření.

Po takto uprázdněném panství rád sáhl Albrecht z Valdštejna a koupil je v r. 1624. Maje sám právo udílet své statky v léno, učinil tak i s panstvím rohozeckým, jež v r. 1628 prodal panu Mikulášovi Desfoursovi z Mont a Athienville, jenž ziskal nejen panství rohozecké, ale i skalské a později i semilské. Svobodný pán z Desfours zachoval sice věrnost Valdštejnovi, ale ještě věrnějším se osvědčil císaři Ferdinandovi II., který tuto příchylnost odměnil hned po zavraždění Valdštejnově tím, že Mikuláše povýšil na hraběte a obdařil ho jinými ještě hodnostmi. Rodinná historie Desfoursů se tak spojuje s obdobím největšího útlaku našeho lidu V době pobělohorské. Bohatstvím získaným z jeho krvavého potu dláždili si cestu k novým hodnostem za císaře Leopolda, k novému bohatství.

V lidu našeho kraje to vřelo již ve dvacátých letech XVII. století (Rovensko, Libuň, Turnov 1629), ale přímo na rohozeckém a semilském panství vypukla vzpoura v roce 1668. Vrchnost volala na své vylidněné statky a do svých městeček osadníky a řemeslníky z ciziny a jejich příchod a výroba ohrožovala zdejší již usedlé řemeslníky, zejména skláře a tkalce. Stížností k císaři hleděli si tito řemeslníci zjednat nápravu. Srotivší se chudáky dala vrchnost na Hruštici vojenskou hotovosti a turnovskými střelci rozehnat. Ani v letech 1679 až 1681 nebylo na Turnovsku klídněji. Ohlasy tehdejších bouří na Lembersku a Frýdlantsku naháněly i zdejší vrchnosti hrůzu.

Ve vlastním zámku razil si však cestu dobový barokní vkus. Projevilo se to vnitřními úpravami ve starém zámku a především zřízením nové kaple Nejsvětější Trojice. Klenba je valená a zrcadlová a celý prostor je osvětlen jednoduchými okny s půlkruhovými oblouky. Kaple není orientovaná, vnitřek nese všechny znaky barokního vkusu; vedle hlavního oltáře Nejsvětější Trojice barokně řešeného, jehož obraz však je pozdější, jsou v kapli ještě dva oltáře přebujelých dekorativních forem. Východní je zasvěcen Františku de Paula a západní Panně Marii. Starého původu, pravděpodobně z někdejší hradní kaple, jsou gotické sošky sv. Šebestiána a P. Marie, řezané ze dřeva.

Desfoursové byli držiteli panství od XVII. až do XX. století (1945); poslední větší úpravu provedli v roce 1822 odstraněním venkovských pavlačí, zazděním renesančních arkád a prolomením zadní věže, aby tudy byl vstup do zámeckého parku. Ten zaujímá nyní velkou plochu někdejších vnějších opevnění, takže na příklad z příkopu zůstala patrna jen malá část na jihozápadě a pak jen to, že na místě někdejšího padacího mostu byl zřízen most kamenný.

Celkový stavební vývoj zámku ukazuje tedy pět období, jež postupně přetvořila vzhled hradu a jejichž tvůrcům se podařilo využít vhodného terénu k vybudování zámku, v němž se spojují rysy gotické, renesanční, barokní a novogotické architektury. Svou snadnou přístupností z Turnova je přímo stvořen k tomu, aby se stal hojně vyhledávanou pokladnicí uměleckých děl minulých staletí.