Rekonstrukce otázky, na jejímž základě rozumíme smyslu textu jako odpovědi, spíše přechází do našeho vlastního tázání. Neboť textu musíme rozumět jako odpovědi na nějaké skutečné tázání.
Žádný nemůže nahradit originál. Překlad je do plochy promítnutá výpověď originálu, do níž se mnohé, co v originálo zaznívalo v pozadí a mezi řádky, nepodařilo převést.
Vlastní záhada řeči spočívá v tom, že právě vystoupení z řeči ve skutečnosti nikdy zcela nemůže uskutečnit. Neboť každé myšlení o řeči je totiž řečí už zase vždy dostiženo.
Svobodný umělec netvoří na objednávku. Vyniká, jak se zdá, právě naprostou nezávislostí své tvorby, a proto také získává z pohledu společnosti charakteristické rysy outsidera, jehož způsob života nelze posuzovat měřítky veřejných mravů.
Nic není tak hrůzné, tak děsivé, ba tak strašné jako darebák nadaný geniálními schopnostmi.
Řečově složený svět je sám od sebe otevřený pro každé možné nahlédnutí.
Bytím, jemuž může být porozuměno, je řeč.
Řeč je střed, v němž se sjednocují Já a svět, či lépe: znázorňují se ve své původní sounáležitosti.
Řečový charakter nemá jen společná věc, o níž se rozhovor vede, ale i samotný výkon rozumění.
Bylo snadné udělat dobrou báseň, a právě proto tak obtížné stát se básníkem.
Kdo chce rozumět, musí se tedy tázavě vracet za řečené. Musí mu rozumět jako odpovědi na otázku, na niž odpovídá.
Lidé nezkušení v četbě mnohdy nepojmou ani stín podezření, že by se text mohl mýlit, neboť vše psané berou jako dokument, který stvrzuje sám sebe.
K podstatě řeči náleží její přímo propastná nevědomost o sobě samé.
V řeči se znázorňuje sám svět.
Komentáře