Češtinářské

Brzy, jazyk, nazývat se, letiště Václava Havla.

"Haló, to je Ústav pro jazyk český?"
"Hej, čo si želáťe?"

„Jak jsi mohl, Horáčku, napsat ve větě Hráli jsme si tvrdé Y?!"
Vždyť tam je podmětem my!”
„No právě, a my je tvrdé Y!”

„Jak jsi mohl ve slově Petr napsat malé P?”
„Myslel jsem tím malého Petra.”

Když učitelka diktuje diktát, je diktátorka.

Kurzíva je styl psaní, který se učí v kurzu.

Učitelka: „Jsem dítě, je čas přítomný. Jaký čas použiješ, až budeš velká?”
Janička: „Prosím, mám dítě.”

Hodně hub si napíšeme s b, protože si řekneme hodně hub.

Odhadovaná věc je věc zbavená hadů.

Dnes se hodně slibuje, ale málo plní. Já vám diktát na příští hodinu neslíbím, ale přece splním.

Opakem podstatného jména je nepodstatné jméno.

Učitel na češtině: „Jaké je množné číslo od slova strom?”
Pepíček: „Les, prosím!”

„Pamatuj si, že žádná věta nezačíná tečkou,” poučuje prvňáka učitelka.
„Vážně? Tak to mají v naší učebnici chybu. Píše se tam: Tečka je interpunkční znaménko.”

Učitelka na ČJ: Učitelka: „Takže: Bylo to moc hezké, ale pořád říkáš takže, takže dostaneš dvojku.”

„Martine, vyskloňuj nám slovo zeměkoule.”
„Ze mě koule, z tebe koule, z něho koule...”

Skloňovat znamená dávat klony dohromady.

Učitel: Co máš na větě "Včera jsem bil ve škole", špatně?
Pepíček: "je to napsáno špatně, protože včera byla neděle".

"Pepíčku, řekni nám dvě zájmena!"
"Kdo? Já?"
"Výborně Pepíčku!"

„Řekni mi pátý pád od slova kočka.”
„Čiči.”

Synáček je bratr dcery áček.