Homeopatie řecky homoios "stejný". Alternativa tradiční školské medicíny vytvořená Samuelem Hahnemannen (1755-1843). Když Hahnemann na konci 18. století překládal učebnici lékopisu, začal pochybovat o mechanismu účinnosti chininu proti malárii, jak jej kniha popisovala. Podnikl pokus sám na sobě, bral několikrát denně kůru chininového stromu a následkem toho dostal příznaky horečnatého onemocnění. Z toho dospěl k závěru, že zatímco má lék u nemocného léčivé účinky, u zdravého může vyvolat symptomy nemoci. Z toho vyvodil první poučku homeopatie, podle níž prostředek nemocnému pomůže, ale u zdravého může vyvolat podobnou chorobu. Hahnemann tuto metodu dále rozpracoval a určil vlastnosti 51 rostlin a 3 neorganických látek. Podle Hahnemanna se všechny tyto látky při terapii ředí. Sám nazýval tento postup "potencování". Dává se jeden díl účinné látky na deset dílů vehikulu, například alkoholu, vody, oleje nebo mléčného cukru. Toto zředění se označuje jako D1; zředíme-li je opět v poměru 1:10, dostaneme D2 atd. Zředění v poměru 1:100 se nazývají C1, C2 atd. Ve své knize Die Vergeistigung der Natur (Zduchovnění přírody) z roku 1829 označuje za normu "potenci" C30. Homeopaté však používají ještě zředění až po C1000. Školská medicína homeopatii velice zpochybňuje. Její účinek je často připisován tzv. "placebo efektu", což znamená, že prostředek je zcela neúčinný, pacient mu však věří, a proto mu pomůže. Homeopaté poukazují mj. na léčebné úspěchy u kojenců, kde vysvětlení placebo efektem nepřipadá v úvahu.
Komentáře