Tomáš Baťa ml.

Tvrzení, že vzdělávání je celoživotní proces, nebylo ve čtyřicátých a padesátých letech tak zjevnou pravdou, jak jí chápeme dnes.

V zemi jako je Indie, našimi konkurenty nejsou jiní výrobci. Skutečnou konkurencí je chudoba.

Baťa vyvijí svou činnost v mnoha zemích, jejichž režimy se nám nezamlouvají. Vlády však přicházejí a odcházejí, potřeba lidí vydělávat si na živobytí zůstává.

Při obsazování vedoucích míst v zahraničí nebylo pro mne rozhodující odkud kandidát pochází, nýbrž jaká je jeho zdatnost uspět.

New York Times psali o nás, že Zlín je československým Detroitem. Tehdá to znělo ještě jako poklona.

Já jsem za nejpozoruhodnější rys podniku považoval duch jeho zaměstnanců, zřetelnou hrdost na to, že se podílejí na něčem, co přineslo skutečný úspěch.

V Německu jsme téměř přišli o velkou továrnu a síť asi dvou set padesáti prodejen. Brzy poté, co uchvátili moc, nám nacisté naznačili, že jim nevyhovuje situace, kdy značná část obuvnického průmyslu patří rasově méněceným Čechoslovákům.

Koncem dvacátých let se tak ve Zlíně užívalo dříve neslýchaných koncepcí, jako byl podíl zaměstnanců na zisku, system komunikace uvnitř podniku, samostatná účetní střediska. Firma zavedla pětidenní pracovní týden, aby zaměstnanci mohli v sobotu chodit do školy nebo se jinak vzdělávat.

Nikdo z nás nemá křišťálovou kouli, aby nám řekl, co se stane v budoucnu. Podnikatelé, kteří nejsou ochotni přestát občasnou bouři, by raději neměli opustit domácí hřiště.

V době, kdy letecká doprava byla v plenkách, měla firma Baťa vlastní letku s letištěm v Otrokovicích.

Lidé se mě někdy ptají, zda politická stabilita je jedním z nezbytných předpokladů rozvoje obchodu v dané zemi. Odpovídám jim, že ve většině světa nelze stabilitu předvídat o nic přesněji než počasí.

Podnikat v Latinské Americe znamená naučit se žít s politickými převraty. Během stopadesáti let nezávislosti latinskoamerických zemí se prezidenti střídali hektickým tempem.

Pobavilo mě zjištění, že v Pakistánu, stejně jako v Západních demokraciích, se všechny slabiny systému přičítají předchůdcům. Podle všeho nikdy nic nezavinil politik, který je zrovna u moci.

Komunističtí, propagandističtí písálci nešetřili ani mne, ani památku mého otce. Mimo jiné nás obviňovali, že jsme využívali „plodů práce poctivých československých dělníků“, abychom obouvali černochy v Africe.

Navzdory hospodářské krizi si ve třicátých letech Čechoslováci kupovali průměrně tři a půl páru obuvi na osobu ročně, čímž předstihli v roli nejlépe obouvaného národa světa i Američany.

Benešův dekret znárodňující firmu Baťa, a.s. byl podepsán 27. října 1947. Někteří průmyslníci, jejichž podniky byli tak malé, že se na ně znárodňovací dekret nevztahoval, se domnívali, že budou-li v koaliční vládě podporovat levicové strany, zůstanou nakonec ušetřeni. Brzy se však přesvědčili, že dojde i na ně. Hranice znárodnění byla snížena ze tří set na třicet zaměstnanců a nakonec přišla řada i na rodinné pekárny a holičství.

1932 zahynul můj otec. Podnik jím založený vyráběl ročně už šestatřicet miliónů párů bot. Třetinu z nich vyvážel do celé Evropy, Severní Ameriky a Asie.

Nikdy nám nezáleželo a nezáleží na barvě pleti ani na národnosti našich lidí. Když jsem začínal psát moje vzpomínky, řídil naší americkou společnost Švýcar, mexickou Brazilec, karibskou oblast vedl Libanonec, kolumbijskou Chilan a kanadskou obchodní společnost Ind.

Výdělky u nás patřily k nejvyšším v republice (a tím i v Evropě). Spolupracovníci pobírali deset procent úroku z té části podílu na zisku, kterou si u firmy uložili. V době, kdy sociální výhody byly pro většinu dělníků nesplnitelným snem, nemluvě o slušném domově, žili Baťovi spolupracovníci v moderních rodinných domech. Měli bezplatnou lékařskou péči, potraviny nakupovali v obchodech s nízkými cenami a mohli sportovat na podnikových hřištích a tělocvičnách.

Podle jedné anekdoty, která se stala součástí baťovského folklóru, byli do zámoří vysláni dva zástupci, aby přezkoumali možnost prodeje v Africe. Jeden z nich domů telegrafoval: „Nikdo nenosí boty. Žádná možnost odbytu. Vracím se domů“. Druhý, pravý Baťův žák, reagoval jinak a ústředí sdělil: „Všichni jsou bosí. Obrovská šance odbytu. Pošlete, co nejrychleji, první zásilku bot!“ Pro podnik, jehož cílem bylo obout veškeré lidské nohy, byla Afrika logicky prostorem, kde nemohl chybět.