Mircea Eliade

V každé tradiční společnosti má utrpení rituální hodnotu.

Četné patristické a liturgické texty srovnávají kříž s žebříkem, se sloupem nebo horou.

Symbol odhaluje určité aspekty reality - nejhlubší - které vzdorují všem prostředkům poznání.

Orgie je symbolickým návratem do chaosu.

Symboly nikdy nevymizely z psychické aktuálnosti: mohou měnit vzhled, jejich funkce zůstává táž.

Funkcí symbolu je právě odhalovat totální realitu, nepřístupnou jinými prostředky vědění.

Symbolika spirály je dosti složitá a její „původ“ dosud nejistý.

Od samého počátku se symbol objevuje jako výtvor psychiky.

Všude se setkáváme se symbolismem smrti jako základu duchovního zrození.

Symbol odhaluje vždy něco víc než aspekt kosmického života, který údajně zastupuje.

Les je symbolem onoho světa, s nímž se setkáváme při mnoha iniciačních obřadech a mystériích.

Lidské oběti jsou doloženy téměř ve všech zemědělských oblastech, ačkoli se tato oběť postupem času stala symbolickou.

Jako symbol středu světa byl kříž přirovnán ke kosmickému stromu.

Touha po absolutní svobodě patří k základnímu stesku člověka.

Kořeny svobody není třeba hledat v podmínkách historických událostí, ale v hlubokých vrstvách psychiky.

Úzkost z nicoty našeho života je srovnatelná s úzkostí týkající se smrti.

Smrt sama o sobě není definitivní konec.

Smrt je první podmínkou každé fyzické obnovy.

Ve snech můžeme najít symboly, obrazy, postavy a události, jež tvoří mytologie.

Mezi světem snů a mytologií existuje souvislost.

Mýtus o ráji se v různě složité podobě objevuje téměř všude na světě.

Pro křesťanskou tradici je ráj nedostupný kvůli ohni, který ho obklopuje.

Podle církevních otců spočívá mystický život v návratu do ráje.

Potrava stejně jako sexualita a práce jsou fyziologické činnosti i svátosti.

V mnoha kulturách má otec druhořadou úlohu.

Můžeme dokonce říct, že jednou ze základních funkcí mýtu je sjednocovat úrovně reálna, které se jak pro bezprostřední poznání, tak pro uvažování jeví jako mnohočetné a heterogenní.

Všechny indické filosofie, asketické a meditační techniky včetně mystiky usilují o stejný cíl: uzdravit člověka od utrpení této existence v čase.

Indiánské mýty vyprávějí o starých časech, za nichž Matka země rodila lidi jako keře a rákosí.

Nezapomeňme, že primitivní rýč či pluh symbolizují falus a hrouda země zemskou dělohu; zemědělská prá­ce byla přirovnávána k plodivé činnosti; v mnoha asijských a australských jazycích ještě dnes rýč znamená také falus.

v egyptštině myny, „zavěsit se“, je eufemismem pro „zemřít“.

V indické tradici číslo čtyři symbolizuje totalitu, úplnost a dokonalost.

Jsme pohlcováni časem nikoli proto, že žijeme v čase, ale proto, že věříme ve skutečnost času, a kvůli tomu zapomínáme na věčnost nebo jí opovrhujeme.

Alchymie je živým pozůstatkem mýtického chápání světa.

Etymologie potvrzují, že vliv svazování je v zásadě magický.

Nejstrašnější historická krize moderního světa - druhá světová válka -a vše, co s sebou přinesla a co po ní následovalo, dostatečně ukázala, že vykořenění mýtů a symbolů je iluzorní.

Matka země je velice starodávné božstvo; je doložena už v paleolitu.

Křesťanství je historické náboženství a jeho kořeny sahají hluboko do jiného historického náboženství, náboženství Židů.

Moderní člověk může podle libosti pohrdat mytologiemi a teologiemi, to mu však nebrání dál se živit pokleslými mýty a poškozenými obrazy.

Perla značí mystérium transcendentna, jež se stalo citlivým, projev Boha v kosmu.

Na lunární strukturu a původ ukazují nejstarší mýty o potopě.

Neexistuje mytický motiv či zasvěcující scénář, jež by se určitým způsobem neobjevovaly ve snech nebo v představivosti.

Dějiny náboženství překypují jednostrannými interpretacemi, které se odchylují od symbolů.

Šamani mají paměť a schopnost sebeovládání mnohem větší než ostatní.

Mystické poslání šamana často zahrnuje hlubokou krizi, jež někdy hraničí se „šílenstvím“.

Pro lepší pochopení transformace světa prostřednictvím symbolu musíme připomenout dialektiku hierofanie: předmět se stává posvátným a přitom zůstává sám sebou.

Když vyprávíme mýty, svým způsobem znovu zpřítomňujeme posvátný čas, v němž byly završeny události, o nichž hovoříme.

Všechno stvořené má nějaký počátek v čase, o čemž nikdo nepochybuje.

Jakýkoli indický chrám je, stejně jako mandala, současně mikrokosmem i panteonem.

Neexistuje mýtus, jenž by neodkrýval nějaké „mystérium“, neodkazoval na prvotní událost, jež se stala základem a východiskem nějaké struktury reality nebo lidského chování.

Překládat obraz do konkrétní terminologie, tím že ho zredukujeme na jedinou referenční rovinu, je horší než ho zkomolit, znamená to zničit ho, zrušit jako nástroj poznání.

Kromě hodnoty, kterou jim přiznávají magie a medicína, jsou mušle a mořské škeble často využívány jako platidlo.

Na pomezí magie a medicíny plní perla mnohoznačnou roli talismanu.

Šamanský strom je jen replikou stromu světa, který se tyčí uprostřed vesmíru a na jehož vrcholku sídlí nejvyšší bůh nebo sluneční bůh.

Mnoho mýtů vypráví o kamenech jako o kostech Matky země.

Náboženské struktury jsou bezčasové: nemusí být nutně spojeny s časem.

"Kolektivní vědomí" není ve společnosti nikdy úplně odstraněno, ať je její vývojový stupeň jakýkoli.

Surrealisté míní, že každý člověk se může stát básníkem - jde jen o schopnost poddat se automatickému psaní.

Archaická symbolika nemá žádné potíže přirovnat lidského nepřítele k Satanovi nebo smrti.

Každá existenční krize znovu zpochybňuje realitu tohoto světa, ale i přítomnost člověka na tomto světě.

Posvátno může ztělesňovat jakýkoli předmět.

Symbolika je v náboženském myšlení přítomna všude, v každém zákoutí mysli.

Pro křesťana není Ježíš Kristus mytická postava, ale naopak historická.

Je tu jen jediný způsob, jak se přiblížit k náboženství: totiž přimknout se k náboženským faktům.

U Aztéků hlemýžď běžně symbolizoval početí, těhotenství, porod.