Umění je šumění historie, které slyšíme skrz hukot času.
Tragédie ve zpětném pohledu vypadají jako frašky.
Svět je samé šílenství.
Víte, jaká je moje představa pekla? Hotel plný spisovatelů. Neznám autora, který by odjel na nějaký festival či kongres literátů a vrátil se jako lepší spisovatel.
Spisovatelé jsou inženýři lidských duší.
Sláva často vede k marnivosti a nadutosti.
Sarkasmus je ironie, která ztratila duši.
I v ráji byla spousta hmyzu.
Pochybnosti, jež o sobě mívá mládí, se vůbec nedají srovnat s pochybnostmi stáří.
Ironie má své hranice. Člověk třeba nemůže být ironik a zároveň mučitel nebo oběť mučení.
Smysl pro ironii je stejně zranitelný vůči životní nehodám jako jakákoli jiná schopnost.
V ironii se může skrývat samolibost, stejně jako se v protestu občas skrývá sebeuspokojení.
Ironie je obranou duše a vlastního já – umožňuje člověku den co den dýchat.
Obrátíte-li se zády k ironii, zkysne v sarkasmus.
Hudba není čínské vejce. Tím že bude celá léta zahrabaná pod zemí, že rozhodně nevylepší.
Historie, stejně jako životopis, vybledne a fašismus a komunismu se jednou možná stanou pouhými slovy v učebnicích.
Svědomí už možná ztratilo svůj evoluční význam, a tudíž přirozeným způsobem vymizelo.
Smrt hrbáče vyléčí, s oblibou říkával Chruščov. Jako hrbáč se nenarodil, ale možná se z něj morálně a duchovně hrbáč stal.
V určité chvíli se skromnost mění v marnivost.
Nejhorší není totéž co nejnebezpečnější.
Hudba je možná nesmrtelná, ale skladatele bohužel nikoli.
Když svět býval mladší, když zázraky a víra ještě měly nad lidmi obrovskou moc, bylo docela dobře možné, že monstra ovládalo svědomí.
K čemu je koneckonců svědomí, pokud nevyhledává místa slabosti, licoměrnosti, zbabělosti a sebeklamu jako jazyk šatrající po zubní kazech.
Biografie dělají lidské životy mnohem zajímavější, než ve skutečnosti jsou.
Mravní celistvost připomíná panenství: přijdeš-li o ni, nazpět už ji nezískáš.
Mezi principem a jeho naplněním často nastávají muka.
V Sovětském svazu jste nemohli zároveň říkat pravdu a žít.
Silný se musí utkávat, méně silný uhýbat.
Umění patří všem a nikomu. Umění patří každé době a nepatří žádné době. Umění patří těm, kdo ho tvoří, i těm, kdo si ho vychutnávají.
Kdo má v sobě talent, musí být v duši čistší a ryzejší než všichni ostatní.
Je snadné být komunistou, když v komunismu nežijete.
Za starých časů mohlo dítě platit za hříchy svého otce nebo dokonce i matky. V dnešní době, v té nejrozvinutější společnosti na zemi, můžou naopak rodiče zaplatit za hříchy dítěte.
Lidský život přirozeně směřuje od optimismu k pesimismu a smysl pro ironií pomáhám mírnit pesimismus – pomáhá vytvářet rovnováhu a harmonii.
Přestupný roky přinášejí smůlu.
Hřmí z nebes, ne z hromady hnoje.
To, že tyranie obrací svět vzhůru nohama, zní sice jako otřepané klišé, ale je to pravda.
Provádět sexuální akt, je jako napít se ze sklenice: když máš žízeň, piješ, a když pocítíš touhu, souložíš.
Nikdo neumírá přesně v ten správný okamžik – někteří zemřou příliš brzy, jiní zase příliš pozdě.
Slova hudbu neposkvrní. Hudba slovům uniká – v tom je její účel i vznešenost.
Naším osudem je stát se ve stáří tím, čím jsme v mládí nejvíc opovrhovali.
Osud je jen velké slovo pro něco, s čím nedokážete nic udělat.
Odpočíváme, jen když sníme.
Teorie lásky a životní realita k sobě zkrátka nepasují.
Kolik špatné hudby je dobrému skladateli dovoleno napsat?
Být zbabělcem není snadné. Být hrdinou je mnohem jednodušší.
S odvahou je to možná podobné jako s krásou. Krásná žena, jež zestárne, vidí jen to, co už zmizelo. Ostatní naopak vnímají rysy, které jí zůstaly.
Stačí se posunout v čase trochu víc do minulosti a fakty už nejsou fakty, nýbrž pouhými výroky, jež se dají vyložit různými způsoby.
Osudu nelze uniknout, a nelze uniknout ani vlastní mysli.
Jakmile vám popraskají nervy, nemůžete je jednoduše vyměnit jako houslové struny. Hluboko v duši vám něco chybí.
Od budoucnosti toho čekáme příliš: doufáme, že se bude hádat s přítomností.
Váš talent se před vámi rozprostírá jako rašelinové pole. Kolik jste z té rašeliny dokázali uříznout?
Budoucnost se rozhodne tak, jak se rozhodne.
Aby člověk něco získal, musí něco obětovat.
Duši je možné zničit třemi způsoby: tím, co vám udělají jiní, tím, co vás jiní přinutí udělat sobě, a tím, co sami sobě uděláte vlastní svobodnou volbu.
Kdo dokáže říct, co by bývalo lepší. To člověk vždycky zjistí až potom. Když už je příliš pozdě.
Idyla se ze své podstaty stává idylou, teprve když skončí.
Komentáře