Moje ambice jsou držet se v širší světové špičce nebo na dosah té užší, ale jsem smířený s tím, že mezi nejlepších pět hráčů se nedostanu. Možná kdybych do toho investoval hodně peněz, zasvětil tomu celý život a měl štěstí...
Někteří novináři k rozhovoru už jdou s utkvělou představou, že šachisté většinou bývají poněkud šílení. Potom se snaží si tuto představu potvrdit a předat ji čtenářům. Přiznávám, že v tomto ohledu občas představuji celkem dobrý terč.
Účast v superbleskovém turnaji je ještě poměrně neškodným projevem stesku nad unikajícím mládím.
Jak nejspíše víte, Fischerovy šachy hraji velmi rád. Na té hře se mi líbí možnost tvořit od prvních tahů, oprostit se od šedé teorie a kochat se zelenajícím se stromem žití.
Šachy jsou příliš složitá hra na to, aby bylo možné vytvořit jednoduchý návod na to, jak dosáhnout bezchybné hry.
Dovedu si představit, že bych se šachům přestal věnovat a začal dělat něco jiného, ale nedokážu si představit, jaké to je nehrát šachy, protože jsem bez šachů od svých šesti let nikdy nežil. Také si nemohu představit, jaké to je být netopýrem.
Já to nechápu. Tady v Arménii mají takové pěkné centrum, a přesto všichni hrají 1.Jf3, 2.g3, 3.Sg2.
Na rozdíl od mnohých jiných hráčů sice zveřejňuji i své prohrané partie, ale podstatně častěji a raději publikuji ty vyhrané. A zatímco vyhrané partie komentuji obvykle přibližně na pět stránek, prohrané jen na tři a půl. Někdy se mi zdá, že mé komentáře k vlastním porážkám bývají právě proto čtivější.
Samozřejmě, že jako každý mladý muž mám rád moderní hudbu. Ale díla takových velkých skladatelů jako Bacha, Mozarta, Vivaldiho mi pomáhají najít soulad se svým vnitřním světem a občas i připravit se na hru. Mohu říct, že jsou to melodie mé duše.
Oblečením nevyjadřuji žádný světonázor ani své rozpoložení. Spíše tím vyjadřuji to, že na černých kalhotách nejsou vidět ani skvrny od omáčky.
Komentáře