Lipican

Lipicán (slovinsky Lipicanec) je koňské plemeno úzce spojené se Španělskou jezdeckou školou ve Vídni. Počátky chovu těchto koní sahají do 16. století a do slovinské vesnice Lipica, podle níž nese celé plemeno své jméno.

Domovem Lipického koně je hřebčín Lipica. Leží na krasové planině 415 metrů nad mořem, několik kilometrů od známého přístavu Terst ve Slovinsku. Nedaleko se tyčí posvátná hora Triglav, která je i na státním znaku této země. Kdysi dávno byl tamníni obyvateli uctíván slovanský bůh téhož jména. Při jemu zasvěcených bohoslužbách prý byl na věštby používán kůň, na kterého nesměl nikdo vsednout. Kdoví, možná už tehdy se jednalo o prapředka dnešního lipicána. Hřebčín i jeho slavní bílí koně získali své jméno od vísky Lipica. Zdejší oblast byla odedávna proslavena chovem tvrdých a vytrvalých koní, kteří se výborně osvědčovali při dalekých obchodních cestách.

Celkem bylo šest hlavních hřebců – zakladatelů kmenů:

Conversano

Černý neapolitán, narozený roku 1767.

Favory

Plavák, narozený roku roku 1779 v kladrubském hřebčíně.

Maestoso

Kladrubský bělouš narozený roku 1773 v Kladrubech.

Neapolitano

Hnědák z Polesiny, narozený roku 1790.

Siglavi

Originální arabský hřebec narozený roku 1810, importovaný přímo z pouště.

Pluto

Bělouš, narozený roku 1795, kůň čistě španělského původu získaný z dánského dvorního hřebčína.

Povaha Lipicánů:
Lipicáni mívají výbornou povahu. Ochotně se podřizují výcvikové kázni, aniž by ztratili svůj ohnivý temperament. Jsou velmi učenliví, vynikají vysokou inteligencí.

Výcvik lipicánů:
Výcvik je dlouhodobý. Kůň se nejprve učí chodit v přirozeném postavení, dosahovat rovnováhy a nakonec se požaduje umělé vzpřímení, velké zaúhlení kloubů a dokonalá pravidelnost chodů. Závěr základního výcviku tvoří piaffa, což je krok na místě. Právě tento cvik je základem vyššího jezdeckého výcviku. Koně musí vzbuzovat dojem, jako by tančili na hudbu. Koně se učí pasáž, což je jakýsi “vydržený klus”, vzpomalený a majestátní, vycházející z přirozeného pomalého volného pohybu hřebce.
Nejobtížnějšími cviky jsou figury nad zemí, tzv. airs. Jsou považovány za nejvyšší vrchol jezdeckého umění. Nejprve se nacvičují tzv. z ruky. Znamená to, že jezdec je na zemi a pracuje s koněm pouze na otěžích nebo na lonži. Skoky, které jsou později prováděny, ať už s jezdcem, nebo bez něho, mají poeticky znějící názvy jako levada, kurbeta nebo kapriola.