Václav Havel (5. října 1936, Praha – 18. prosince 2011, Vlčice-Hrádeček) byl český dramatik, esejista, kritik komunistického režimu a politik. Byl devátým a posledním prezidentem Československa (1989–1992) a prvním prezidentem České republiky (1993–2003).
Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí
Absurdní divadlo do té doby u nás bylo vlastně divadlem realistickým, protože doba byla ještě absurdnější.
Co si může autor víc přát, než aby hra byla chytřejší než on a vždy v nových souvislostech odkrývala nové významy.
Člověk by se měl chovat tak, jak si myslí, že by se měli chovat všichni.
Člověk prostě není Bůh a hra na něj se mu krutě mstí.
Falšovatelé historie svobodu národa nezachraňují, ale ohrožují.
Fráze organizuje život, fráze vyvlastňuje lidem jejich identitu, fráze se stává vládcem, obhájcem, soudcem, zákonem.
Lhostejnost k druhým a lhostejnost k osudu celku je přesně tím, co otevírá dveře zlu.
Mír neohrožují zbraně jako takové, ale lidé, kteří je konstruují, instalují a jsou ochotni je použít.
Na nikoho, kdo za naši dnešní svobodu tak či onak zaplatil, by nemělo být zapomenuto. (z novoročního projevu roku 1990)
Naděje je stav ducha, který dává smysl našemu životu.
Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne.
Nejlepší cestou k vlastnímu neštěstí je zakrývat si oči před neštěstím jiných.
Soukromý život bez dějinného horizontu je čirá fikce, atrapa a v posledku vlastně lež.
Svět je ztracen jen do té míry, do jaké je sám ztracen.
Tajemství budoucnosti kultury je obrazem samé záhady lidského ducha.
Ženy mají v sobě něco, co by se mělo objevit v politice. Citlivost ke konkrétní situaci, ke konkrétnímu člověku.
Život je radostná spoluúčast na zázraku bytí.