Milan Kundera

Psi jsou naším spojením do ráje. Neznají zlo, žárlivost ani nespokojenost.

Města mají známou schopnost nastavovat si vzájemně zrcadlo.

Žádné počínání není samo o sobě dohré ani zlé. Teprve jeho místo v řádu činí je dobrým či zlým.

Čtyřicátník nejenže nevyžaduje věrnost, ale cítí se bezpečněji, mají-li jeho přítelkyně vážné známosti.

Milovat se se ženou a spát se ženou jsou dvě odlišné vášně. Nejen rozličné ale i protikladné. Láska se neprojevuje touhou po styku, což zahrnuje nekonečné množství žen, ale touhu po sdíleném spánku, touha omezená na jednu ženu.

Člověk oddaný své víře je pokorný a má pokorně přijímat i nespravedlivý trest.

Zárodek neštěstí je skryt právě uvnitř štěstí.

Každá doba má své symboly!

Člověk, který nemá rád stromy, není prý hodný člověk.

Člověk hledá ve chvílích neštěstí útěchu v tom, že svůj smutek spojuje se smutkem jiných.

Slova jsou jen slova.

Vyznavači radosti bývají většinou ti nejsmutnější lidé.

Vyznavači radosti bývají většinou ti nejsmutnější lidé.

Člověk prochází přítomností se zavázanýma očima. Smí pouze tušit a hádat, co vlastně žije. Teprve později mu odvážou šátek z očí a on, pohlédnuv na minulost, zjistí co žil a jaký to mělo smysl.

Člověk oddaný své víře je pokorný a má pokorně přijímat i nespravedlivý trest.

Odpovědnost není myslitelná bez svobody.

Nenávist vrhá příliš ostré světlo, v němž se ztrácí plastičnost předmětů.

Boj člověka s mocí je bojem vzpomínek se zapomněním.

Moc je nejsladší, když je úplně nepřiměřená. Když blbec vládne moudrému, slabý silnému, ohavné krásnému.

Mládí je strašné: je to jeviště, po kterém chodí na vysokých koturnech a v nejrůznějších kostýmech děti (prý nevinné!) a pronášejí naučená slova, jimž jen zpola rozumějí, ale jimž jsou fanaticky oddány.

Láska má sklon vytvářet sama ze sebe legendu a zpětně mytizovat své počátky.

Láska k ženě v žádném případě neznamená, že si muž nasadí klapky na oči a nevidí krásu jiných žen.

Láska je cit, který nám dává falešnou iluzi poznání.

Láska začíná metaforou. Jinak řečeno: láska začíná ve chvíli, kdy se žena vepíše svým prvním slovem do naší poetické paměti.

Kýč je přestupní stanice mezi bytím a zapomenutím.

Dříve, než budeme zapomenuti, budeme proměněni v kýč.

Když hraje hudba, slyšíme melodii, zapomínajíce, že je to jen jedna z podob času; když orchestr zmlkne, slyšíme čas; čas sám.

Co když historie žertuje?

Egyptské hieroglyfy jsou krásnější pro ty, kteří je neumějí číst.

Čas utíká a to nás nemůže vyvést z míry. Důležité je, že jsme vepsáni i na tomto prchajícím čase.

Moderní člověk švindluje. Snaží se obejít všechny mezníky a projít zadarmo od života k smrti.

Ženich nebyl nikdy subjektem svatby. Byl jejím předmětem. Neženil se. Ženili ho.

Něžná slova jsou jen falešný závoj na vlčím těle sprostoty.

Kdo žije ve věčnosti, netrpí steskem. Není netrpělivý. Ví, že lidský život trvá vteřinu a že setkání je blízké.

Vše, co na této zemi patří Bohu, může patřit ďáblu. I pohyby milenců v lásce.

Kdybys byl tak vysoké, jak seš blbé, tak by ti slunko propálilo lebku.

Vymyšlené představy nejsou na světě pro nic za nic. Mají svůj důvod, proč tu jsou.

Žít ve světě, v němž není nikomu odpuštěno, kde jsou všichni nevykoupitelní, to je totéž jako žít v pekle.

Jaký to prý má smysl oživovat pouze ztracenou minulost? Kdo se ohlíží zpátky, skončí prý jak Lotova žena.

Žádný člověk přece není ztracený, i kdyby se dopustil sebevětších chyb.

Člověk může odpustit člověku jen proto, že se opírá o odpuštění Boží.

Lidová píseň, nebo lidový obřad, to je tunel pod dějinami, v němž se zachovalo mnoho z toho, co nahoře dávno zničily války, revoluce ibezohledná civilizace.

Naše vlast se sice skládá ze tří zemí, z Čech, Moravy a Slovenska, ale hranice lidové kultury ji dělí na dvě půle: na Čechy se západní Moravou a na Slovensko s východní Moravou.

Svět, v němž si lidé tykají všeobecně, není světem obecného přátelství, nýbrž světem obecné neúcty.

Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí.

Věřím, že lidské osudy jsou navzájem spojeny tmelem moudrosti.

Lidé sami nedovedou odpouštět a není to ani v jejich moci. Nemají v moci učinit ničím hřích, který se stal. To není v silách samotného člověka.

Národy se likvidují tak, že se jim vezme paměť.

Psychologická i fyziologická mašinérie lásky je tak složitá, že v jistém údobí života musí se mladý muž soustředit téměř výhradně na pouhé její zvládání a uniká mu pak vlastní obsah lásky - žena, kterou miluje.

Člověk prohlédá k jádru tam, kde předtím viděl jen neprůhlednou skořápku.

Ještě tak když se lidé mohou přenést v představách do říše pohádek, jsou plni ušlechtilosti, soucitu a poezie. V říši všednodenního života jsou pohříchu naplněni spíš opatrností, nedůvěřivostí a podezíráním.

žertování je srozumitelným výrazem odstupu.

Marxistické poučky byly sice původu docela světského, ale význam, který se jim přikládal, podobal se významu Evangelia a biblických přikázání.

Komunisté zcela nábožensky předpokládají, že člověk, který se nějak provinil před tváří strany, může dojít rozhřešení, odejde-li na určitou dobu pracovat mezi zemědělce nebo dělníky.

Protekční děti nikdo nemá rád.

Nervové přepětí činí člověka bezbranným nejen proti pláči, ale i proti smíchu.

Skutečné náboženství nemá zapotřebí přízně světské moci. Světská nepřízeň jen posiluje víru.

Člověk touží vždycky nejvíc po tom, co se mu vzdaluje.

Všechny národy mají své lidové umění. Ale mohou si je většinou od své kultury bez nesnází odmyslit. My ne.

Většina lidí se klame dvojí chybnou vírou: věří na věčnou památku (lidí, věcí, činů, národů) a v odčinitelnost (činů, omylů, hříchů, křivd). Obě jsou to falešné víry. Ve skutečnosti je to právě naopak: vše bude zapomenuto a nic nebude odčiněno.

Církve nepochopily, že dělnické hnutí je hnutí ponížených a vzdychajících, kteří touží po spravedlnosti.

Už dnes jsou dějiny jen tenká šňůrka pamatovaného nad oceánem zapomenutého, ale čas kráčí a přijde doba vysokých letopočtů, jež nezvětšená paměť jednotlivcova nebude vůbec s to pojmout; celá staletí a tisíciletí budou z ní proto vypadávat, staletí obrazů a hudby, staletí objevů, bitev, knih, a bude to zlé, protože člověk ztratí ponětí o sobě samém a jeho historie, nepojmutelná, neobsáhnutelná, se scvrkne do několika schematických smyslu zbavených zkratek.

Mnozí lidé, když se tělesně spojí, domnívají se (aniž by o tom valně přemýšleli), že se spojili i duševně, a vyjadřují pak tuto mylnou víru tím, že se cítí automaticky oprávnění si tykat.

Tlusté ženy bývají dobračky.