Synchronicita je termín, který byl v roce 1952 prosazován C. G. Jungem pro popis "smysluplné shody okolností". Termín zahrnuje "simultánní výskyt dvou nebo více významově ale ne příčinně spojených událostí". V eseji, kterou napsal s fyzikem Wolfgangem Paulim, popisuje Jung případ, který první zaznamenal Flammarion. Demonstruje výstřední humor tak často přítomný v synchronních událostech, že to některé pobízí k tomu, aby tyto události považovali za práci Vesmírného vtipálka, který s námi pro legraci posunuje.

Jistý monsieur Deschamps byl jako malý chlapec v Orléansu, kde dostal od monsieura de Fortgibu švestkový pudink. O deset let později seděl v pařížské restauraci, uviděl švestkový pudink na jídelním lístku a kousek si objednal. Načež zjistil že pudink už objednal monsieur de Fortgibu.

O mnoho let později ho pozvali na večírek, kde hlavním chodem byl švestkový pudink. Zažertoval si v tom smyslu, že teď už tu chybí jen monsieur de Fortgibu. Právě v tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešel zmatený starý muž. Ptáte se, kdo to byl? De Fortgibu. Měl špatnou adresu a omylem se dostal na tento večírek.

Astronom Archie Roy popisuje, jak mu zcela neznámý muž s velmi zvláštním jménem "pan Melchisadec" telefonoval na Glasgowskou univerzitu a oznamoval objevení nové hvězdy, snad novy. Profesor Roy mu na to řekl, že musí okamžitě uvědomit Královskou observatoř v Edinburghu. Potom zavolal svému příteli z universitní observatoře. Sdělil mu, "že právě telefonoval s panem Melchisadecem o nově". Chvíli zavládlo rozpačité ticho a pak jeho kolega odpověděl: "Ale tos nemohl, pan Melchisadec tu je se mnou a asi půl hodiny se bavíme o nově a nikomu netelefonoval."

Každého napadne, že za a) existují dva pánové Melchisadecové, za b) navzájem se neznají, za c) jeden telefonoval Royovi a druhý konzultoval s jeho kolegou a za d) "nova" Royova pana Melchisadeca byla hvězda, zatímco "nova" kolegova pana Melchisadeca byla vymyšlena počítačem.

Jungova esej byla částečně založena na díle Das Gesetz der Serie (Zákon série) publikované v roce 1919 nešťastným vídeňským biologem Paulem Kammererem. Aby podpořil svoji koncepci "sérií", shromáždil Kammerer stovku příkladů synchronních událostí. Udělal z nich závěr, že koincidence převládá "do té míry, že se tím koncepce koincidence sama popírá". Také teoretizoval o tom, že vedle normální fyzikální kauzality obsahuje vesmír ještě nekauzální princip volně interpretovaný jako "vrána k vráně sedá".

To koresponduje se Sheldrakeovou morfickou rezonancí a také se starou magickou teorií shod. Překvapují ve skutečnosti někoho takové případy? "To je ale náhoda!" vykřikujeme, jestliže neočekávaně potkáme přítele. "Právě jsem na tebe myslel!" Náš rozum je udiven, ale na hlubší úrovni se zdá, že setkání bylo správně načasováno. Jsme moudřejší, než nás přesvědčuje rozum?

Fyzik Wolfgang Pauli přednesl radikální návrh rozšířit teorii non-kauzálních událostí ze světa sub-atomů (kde je tento princip plně uznáván) na každodenní makro- čili fyzikální svět (kde uznáván není - alespoň rozumem ne). Tato mučivá spolupráce Junga a Pauliho však příliš neobjasnila synchronní procesy. I dnes tápeme ve tmě i přes práci Koestlera a dalších. Přesto na některých úrovních (kolektivního nevědomí?) si myslíme, že víme, o co se jedná. Kterýkoliv hazardní hráč zkouší své štěstí a spoléhá přitom na své podvědomé chápání synchronnosti. A je náhodné, že titul Kammererovy knihy Das Gesetz der Serie je v němčině, jak podotýká Koestler, klišé znamenající totéž, co slovní obrat "neštěstí nechodí nikdy samo".

Komentáře Synchronicita, zákon synchronicity