Kalich, kterého užil Kristus při poslední večeři a který Josef z Arimatie přivezl do Glastonbury? Pohanská keltská nádoba, která zajišťovala věčnou potravu (kotel Dagdy) nebo kotlík inspirace (Cerridwenin kotel) nebo znovuzrození za svítání mrtvých bojovníků kteří tam byli vrženi se západem slunce (Branův kotel)?

Svatý Grál

Co je to tedy svatý grál? Středověké romance o grálu obsahují zavedení ezoterického křesťanství do pohanských rituálů oslavujících každoroční smrt a znovuzrození života a víru, že zdraví krále a země jsou úzce spojeny. Anonymní báseň ze 14. století Sir Gawain and the Green Knight (Pán Gawain a Zelený rytíř) vypráví starší mýtus o velkém hrdinovi Branovi, jehož utatá hlava chovaná v londýnském White Toweru zajišťovala úrodnost. Raněný král Rybář (kopí mu probodlo pohlaví) také vztahuje k Branovi. Jeho nezhojená rána představuje neplodnou zem. Sám grál je v každém případě vágní. Je to pohár nádoba, drahokam nebo velký kotel. Je to lůno nebo symbolický odraz všeho, co leží mimo lidské znalosti?

Na sklonku 80. let 12. století, když Jeruzalém padnul do rukou Saracenů, napsal Chrétien de Troyes Le Roman de Perceval (Le Conte del Graal - Perceval neboli Povídka o grálu). Spřízněn se dvorem Champagne (jako byl ostatně i Hugues de Payens, zakladatel Řádu templářských rytířů) a tento námět získal od vévody z Flanders, Philippea d'Alsace. Zasadil ho do artušovských legend, které před ním zpopularizoval Geoffrey z Monmouth v díle History of the Kings of Britain (Historie králů Británie) (1135). Veršovaný román vypráví o tom, jak Perceval (Syn matky vdovy: gnostický termín později užívaný svobodnými zednáři) opouští svoji ovdovělou matku, aby se stal rytířem. Setkává se s "králem Rybářem" který mu nabízí útočiště ve svém hradě. Tu noc se objevuje grál (zlatý, zdobený drahokamy, nesený komornou). Nepoloží králi otázku po smyslu grálu a příštího dne po probuzení nachází následkem svého opominutí hrad prázdný a zemi zpustlou. Dovídá se, že patří k rodině grálu a že král Rybář, který byl "podporován" grálem, byl jeho strýc. V této nedokončené verzi není ani zmínky o Kristu.

První křesťanská verze je Roman de l'Estoire dou Saint Graal (Román o historii svatého grálu) (1190-99) napsaná Robertem de Boron. De Boron nazývá grál kalichem poslední večeře. Do něho je zachycena Kristova krev Josefem z Arimatie, jehož švagr Brons (ne sám Josef, jak praví glastonburyská legenda) přináší kalich do Anglie. Brons se stává králem Rybářem, Percevalovým dědečkem.

V díle Perlesvaus (jehož autor není znám, možná templář) přichází Perceval do hradu, který obývají dva pánové a dalších 33 mužů "oděných do bílého šatu" s červeným křížem na prsou. Jeden pán tvrdí, že viděl grál. Báseň je zasazena do artušovských legend a je plná magických, alchymistických a gnostických narážek, což je dobré vysvětlení pro anonymitu. Zrovna se totiž chystala křižácká výprava proti katarům. A templáři už byli dávno podezřelí z magických praktik. V tomto díle tvoří grál sekvenci pěti vizí: korunovaného, ukřižovaného krále: dítě; muže korunovaného trnovou korunou, nespecifikovaná čtvrtá představa a naposled kalich. Grál tu představuje mystickou zkušenost, nikoliv objekt.

Parzival bavorského rytíře Wolframa von Eschenbach je nejznámější romancí o grálu. Tato romance byla napsána zhruba mezi lety 1195-1216 a Wolfram pokládá Chrétienovu verzi za špatnou. Tvrdí, že slyšel autentickou verzi od Kyota de Provence (zřejmě trubadura Guiot de Provins). Kyot ji zase (jak Wolfram vysvětluje) měl ze španělských muslimských zdrojů, přičemž původ je židovský. Podle Wolframova vyprávění "grál není poznatelný pro ty, jež se nazývají jménem" a je to prý (jednoduše alchymistický symbol) "kámen". Naznačuje, že grál je spojen s ukřižováním a s úkolem, který byl dán jistým lidem, kteří ho mohou povolat do služby. Obnáší to zcela specifickou genealogii. Stejně jako v Perlesvaus grál není objekt ale vědomost. Wolfram, který psal za velmi těžkých dob, drží karty v ruce zcela zakryté, ale nabízí (jako autor Perlesvause), že mýtus o grálu může znamenat iniciaci do neortodoxní gnose. Vezme-li se v úvahu spojení s judaismem, pak se naskýtá kabala. Pak tu ještě je spojení s hnutím rytířstva (velebícím Ženu) a trubadury. Toto hnutí vzniklo v Provence, což je místo, jak tvrdí některé prameny, kam se z Judey uchýlila Magdalena… a přinesla s sebou grál.

Gnostické texty jako Pistis Sophia zase vysvětlují, že "žákem, kterého Ježíš miloval nejvíce" byla Magdalena, a vyprávějí, jak Petra i další apoštoly zlobil její vliv. Nic z toho se neobjevuje v synoptických evangeliích tak, jak byla zapsána církevními otci. Některé tradice (i muslimské) tvrdí, že Ježíš přežil ukřižování. Podle jedné z posledních verzí se měl s Magdalenou uchýlit do jižní Francie. "Grál" (v materiální rovině) tak představuje její lůno (kalich), jeho plody pak je "magická" Merovejská dynastie. Sangraal (lůno, svatý grál) je také interpretován jako sang raal (královská nebo svatá krev Ježíšova).

Takže "komorná" přinášející grál je vlastně Magdalena. Jiné prvky mýtu o grálu jako kopí nebo oštěp také odkazují na to, o čem se nedalo mluvit otevřeně v době, kdy mužova nenávist k ženě (přírodě) dosáhla vrcholu a projevila se nejdříve v řádění inkvizice, pak v honech na čarodějnice a dnes spotřebním znásilňováním Gaiy. Pohanský přírodní folklór, gnostická metafyzika a uctívání "bohyně" muselo být zahaleno do mýtu. Trubaduři, templáři a kataři se snažili usměrnit příliv do mýtu o svatém grálu. Vytvořili tak kostru příběhu, který musel být metaforický, aby přežil. Dnes jsme ho zdědili jako pohádkohádanku, ačkoliv jeho evoluční přínos je jistě velký. A pokud se jedná o otázku, zda mýtus o svatém grálu obsahuje i tajemství Kristových potomků, kteří přežili jako dynastie Merovejců, zůstává pořád otevřená.

Komentáře Svatý grál, metafora uvědomění...