Mořské panny

Legendy o vílách, které mají napůl tělo ryby a napůl tělo ženy, sahají až do antiky. Setkáme se s nimi v téměř každém folklóru. Mořské panny viděli svědci, kterým se dá věřit, a popisovali je odedávna až po dnes. Božstvo s rybím ocasem se vyskytuje téměř v každé antické kultuře. Římský správní úředník, spisovatel a námořní důstojník Plínius starší (23-79) byl přesvědčen, že mořské víly jsou skutečné bytosti a že je můžeme vidět pravidelně.

Mořské panny

Víru v existenci mořských víl však v pozdější alžbětinské době zahalila mlha. Francis Bacon a John Donne podali racionální vysvětlení mnoha přírodních jevů včetně mořských víl. Z období velkých mořských objevů se nám však zachovaly zprávy významných námořníků o jejich osobních setkáních s nimi. Mořeplavec a objevitel Henry Hudson (podle něhož je pojmenován Hudsonům průliv) si roku 1608 zapsal do deníku tuto věcnou poznámku: "Toho rána zpozoroval kdosi z nás mořskou pannu a zavolal na ostatní, aby se šli podívat. Potom vyšel na palubu ještě někdo a mořská víla se zatím přiblížila k lodi a vážným pohledem se dívala na muže. O něco později ji vlna odhodila. Záda a prsa měla od pasu nahoru jako žena (tvrdí ti dva, co ji viděli), byla tak vysoká jako kterýkoli z nás, měla bílou pokožku a dlouhé černé vlasy. Od pasu dolů měla ocas jako delfín, ale tečkovaný jako makrela. Viděli ji Thomas Hilles a Robert Raynar."

Hudson byl zkušený námořník, určitě znal své lidi a zřejmě by se nenamáhal zvěčnit se do očí bijící lži. Z jeho zprávy vyplývá, že i členové jeho posádky dobře znali mořská zvířata a to, co viděli, jim skutečně připadalo mimořádné

Roku 1809 napsal vážený ředitel školy William Munroe dlouhý podrobný dopis do novin The Times. Píše v něm, že v blízkosti Reay ve Skotsku viděl na břehu moře na skále sedět mořskou vílu, která si právě česala vlasy. Nevíme, co viděl William Munroe, ale nebyl sám. Mnozí lidé, jejichž slovo nelze zpochybnit viděli totéž, ale dokud se o tom nepřesvědčil na vlastní oči "nechtěl ostatním věřit".

Slavný americký cirkusák Phineas T. Barnum (1810-1891), jehož mnohé výrazy se staly okřídlenými, si koupil mořskou pannu, kterou za jeden šilink ukazoval v londýnské kavárně Watson's. Toto strašné, vyzáblé cosi, snad nějakou znetvořenou rybu, zařadil Barnum mezi divy, které shromáždil pro svou největší show světa.

Poměrně nedávno viděl jistý rybář na ostrově Muck, patřícím k Hebridám, mořskou vílu která si také česala vlasy, sedíc na bedýnce od sledu. Nikdo nedokázal rybáři až do jeho smrti koncem padesátých let vymluvit, že to nebyla mořská víla.

Jedenačtyřicetiletý filipínský rybář Jacinto Fatalvero se jednou za jasné měsíční noci v roce 1978 setkal s mořskou vílou, která mu dokonce pomohla k bohaté kořisti. Víc o této události nevíme, protože když tuto příhodu vyzvonil ostatním, stal se terčem posměchu a pronásledování novinářů, takže je celkem pochopitelné, že o tom už nevyprávěl.

Podle nejrozšířenější teorie má legenda o mořských pannách kořeny v tom, že lidé nerozeznají vodní savce - kapustňáka, moroně a korouna (mořská kráva), a snad ani mrože a tuleně. To však nevysvětluje, proč zkušení námořníci, kteří tato zvířata dobře znají, viděli mořskou vilu. Podle jistého názoru je mořská víla patrně potomkem našich vzdálených mořských předků. Zřejmě na tom něco bude, vždyť i lidské embryo má žábry, které před narozením zmizí. A když nezmizí, je nutné operativně je odstranit. Ať už je mořská víla cokoli, lidé se s ní setkávají od dávných časů dodnes. Buďme rádi vždyť bez lidových pohádek a románových příběhů spojených s mořem bychom byli chudší.




Komentáře: Mořské panny