Kvantová teorie

V roce 1900 přišel Max Planck, profesor fyziky na Berlínské univerzitě, s myšlenkou, že záření je nikoli nepřetržitý paprsek, ale jsou to nespojité částice neboli "kvanta" energie, kde počet kvant a i celkové množství energie je tím větší, čím kratší je vlnová délka záření. Tudíž ultrafialová kvanta obsahují více energie než červená kvanta, ultrafialové světlo má vyšší frekvenci (krátkou vlnovou délku) než červené světlo. Násobek frekvence a velikosti odpovídajícího kvanta (Planckova konstanta h) je univerzální konstantou. Toto potvrdil pozorováním Einstein v roce 1905 a byla zavedena teorie, že elektromagnetické záření a světlo se mají považovat za vlnění i částice.

Následně rozvíjeli kvantovou teorii Schrödinger, Dirac a Heiseinberg (který z ní odvodil svůj princip neurčitosti). Kvantová teorie od té doby poskytla teoretický základ pro nový model vesmíru, jenž zahrnuje ESP i paranormální jevy. Na základě okrajových pohledů do teorie relativity i kvantové teorie Lawrence Le Shan navrhnul, že existují dvě reality, smyslová a jasnovidná, což je teorie, která připomíná Paracelsovu víru, že každý ze čtyř elementů má dvojí povahu: jednu hrubou a druhou jemnou.

Řečeno zkrátka, práce Einsteina, Heisenberga, Plancka a jiných do značné míry podkopala základy klasické Newtonovy fyziky, že přestala existovat "jistota" jako taková konstanta přírodních zákonů. "Nemohu uvěřit, že si Bůh hraje s vesmírem v kostky," řekl Einstein. Tato Einsteinova myšlenka je často citována, protože tím vyjádřil svou nelibost nad nejistotami, které zavedla kvantová teorie. V celkem nedávné době na to reagoval Stephen Hawking slovy: "Nejenomže se zdá, že Bůh hraje s vesmírem vrhcáby, ale také občas hodí kostkou tam, kde není vidět." To neznamená, že by formulované přírodní zákony neměly obecnou platnost nebo že bychom je měli přehlížet. Jenom to připomíná, že je vždycky přítomen - jako mírně nedovřené dveře - element nejistoty.




Komentáře: Kvantová teorie