Vladimír Holan

0

Nouzové klouzání vědomí přistává na letišti nepřítomna…

Černá je kunda války.

Válka je válka a i pták se vykaká uprostřed svého nejlíbeznějšího zpěvu…

Utrpení je skutečně jedinou vrozenou skutečností celého života…

Utrpení, vášeň absolutna.

Utrpení, vášeň absolutna.

Štěstí, vášeň, že trpíme v tajemství.

Štěstí, vášeň, že trpíme v tajemství.

Skromnost! Kdo ji neprožívá umrtvuje jednu ze sil vkusu.

Mám nejvíce sebevědomí, když jsem co nejvíce nevědomý.

Mám nejvíce sebevědomí, když jsem co nejvíce nevědomý.

Kterýkoli vykřičník lze ovinout otázkou.

Láska! Nikdy nebylo odvahy propastnější. Tehdy jako by kosti v hrobech zaznívaly čarovně.

Láska! Nikdy nebylo odvahy propastnější. Tehdy jako by kosti v hrobech zaznívaly čarovně.

Hrdost, vznešený stav chudoby.

Hrdost, vznešený stav chudoby.

Nechť je duši jakkoli se oznamovati, jedině bolest je ona sama.

Nechť je duši jakkoli se oznamovati, jedině bolest je ona sama.

Známo, že jsou úsměvy, které pro malý ponor prchají lehce po hladině tváře. Ne vždy šklebí se satan dlouze a hlučně.

Zdá se, že na můj list padá stín růže, který počínám obkreslovat.

Smetanový dort je směšný, i když jsme otráveni!

Vlastně všechny cesty jsou přímé a člověk se zatáčí sám.

Báječná mocnost nás poznamenala, činí nás zrnka svého písku tam, kde jiní jsou pískem jejich zrnek.

Páv může hníti, ale jeho chvost je stále nádherný.

Minulost je mi prozřetelností se zjeveními na hlubokých popředích.

Co bylo láskou ve snu, co bylo snem v lásce? Hle, sudička, sudička mlčenlivá. Kdyby se smála, jmenovala by další závoje!

Slovo v písni zvedá víno, které vypije pauza.

Není druhé nadřaděnosti. Zákonem přirozeným je mi jedině zákonem nadpřirozený.

Život je číše, kterou bez Boha nikdy nenaplníme.

Domníváme se, že si děláme výčitky, ale výčitky dělají nás.

Nebýti blesků, domníval by ses, že bouře skučí pod zemí.

Kdysi básníci vábily supy, házejíce vytržená křídla písařům. Objevují se bědným. Je to můj objev, objev jediný.

Běžel jsem tak prudce ve snu, že jsem se divil, proč a že spím.

Zjistili jsme v slzách jed lacrimalin.

Přál bych si vždycky, abych, mám-li jednat s dětmi, tichl vlnou odlivu, která, ustupujíc, zanechává na břehu pěkně pestré lastury.

V hloubi nějakého lesa odbíjela hodiny kukačka, dojatá každou větví, kde bych se oběsil.

Lidská bytost, rozhodná ve zlu, vyvolala by zázračno, majíc touž sílu v dojetí.

V žádné báji, v žádný dějinách jsem nenalezl přímku.

Ode všeho tajemství dělily mne vždy jenom dveře, dveře neuzamčené. A přece jsem jimi nemohl náhlednout.

Láska je nahá jako kost, a za ní, modli se k smrti.

Znáte hodiny, kdy oslňující přehlídka minulých dnů zapře, že vojsko bylo zbabělé.

Kdo navrací ohni, co světlo ubralo plameni?

Člověk je vždy ve vězení a dýchá, aby oblékl svůj stud.

Toť právě důkaz velikosti umění, když umění je bez důkazů.

Jsou hodiny hnané vichrem jiných věků a vmetávající v tvář písek, spočítaný některým z faraonů.

Z dávná ta touha po dávnu. Přes všechny dnešní slunovraty temnot, přes všechna temná účastenství zahlédám tím první kruciátu.

Zdá se, že plytká nevázanost dnešního lidstva přinutila samotného ďábla k sebekázni.

Kraj mého dětství rovná se mé vůli, jestliže má vůle je vítězící.

Bratrovrah bude souzen jen jedinou otázkou.

Znáte tu chvíli, když sup předstihne kořist, tu chvíli směšna.

Všechno nasvědčuje tomu, že lidé po vstali z dračích zubů.

Nespokojenost ducha je jeho jedinou neomylnosti.

Nedokončím větu, abych nezasadil smrtelnou ránu sobě, že jsem jí dokončil.

Jsou vzpomínky, které žijí ve svobodných vlnách živlu.

Co není rozbitou cestou, je odpočinkem cestářovým.

Domýšliví moralisté zavalují svět svými výkaly.

Viděl jsem mrtvé. Mrtví hledí na živé. A jako by vyžadovali pohrobní diváky.

Vydati svědectví lidem? Po celou minutu se kutálí peníz. Po celý život tomu naslouchají.

Šikmá nejistota svírá s rovnou ješitností ostrý uhel, který zraňuje.

Jsou hlubiny srdcí, do nichž jako by se pohrouzil sám anděl. Tak vábnými je shledal; s tak velkou úzkostí pozorujeme vysoké čeření jejich osudů.

Napiš to na moře!

K tomu, abyste v němé bázni pochopili moc a slávu pouště, stačí, aby jediné zrnko jejího písku bylo neviditelné a promluvilo.

Kdo by chtěl tvrdit, že lehounké zklamání není dobrou příčinou k nové iluzi?

Člověk je vždy ve vězení a dýchá, aby oblékl svůj stud.

Mohlo by se vám líbit

Komentáře