Tomáš Sedláček

0

Z vědy se stalo náboženství moderní doby.

V extrémním pojetí se i ekonomie stává náboženstvím.

Matematika je ryzí abstraktní výplod naší mysli, nic více, nic méně.

Emoce můžeme vědecky zkoumat, až když se přestanou chovat jako emoce a začnou vykazovat racionální pravidelnost.

Ekonomie je v tomto smyslu také vírou – v axiomy, které se nedokazují, musíme věřit.

Za prvé ekonomie je stále jen obor společenský, nikoli, ač se tak občas stále tváří, obor deterministický.

Ekonomie bez naznačené teorie mravnosti a nauky o člověku samotném je napůl slepá.

Ekonomika je mystérium, spontánní tajemství a je zázrak, že funguje.

Nejsme architekty ekonomiky. Nikdy jsme ji nepostavili a ve skutečnosti jí ani hlubinně nerozumíme. Ekonomika existovala dávno před ekonomií.

Vědecké a ekonomické modely tedy sehrávají podobnou roli jako mýty, kdy jeden systém nahrazuje či boří druhý.

Středověk kypěl množstvím tančících andělů na špičce jehly, naši dobu ovládají marginální optimalizace.

Zprvu si lidé vysvětlovali svět kolem sebe prostřednictvím mýtů a náboženství; dnes hraje tuto roli věda.

Růst přebytku považujeme za samozřejmost a nedostatek oceníme jen v televizi.

Do světa se rodíme s vtištěnými idejemi, které musíme objevovat. V tomto smyslu se za celý život neučíme ničemu novému, jen objevujeme v sobě cosi, co ve skutečnosti již známe.

Není pravda, že abstraktním myšlením věci vždy zjednodušujeme. Občas je tím komplikujeme.

Aplikační schopnosti matematiky jsou často přeceňovány. Matematici ani fyzikové například neumějí přesně propočítat pohyb tří navzájem se ovlivňujících těles.

Descartes je obecně, a po zásluze, považován za klíčového zakladatele vědy.

Přání vládnout pouhým robotníkům bylo snad odjakživa touhou tyranů.

Do Anglie uvedli Descartovy myšlenky John Locke a David Hume.

Matematika dokáže procházet abstraktními oblastmi myšlení, kam naše smysly nestačí.

Jediné, čeho máme nedostatek, je nedostatek samotný.

V návaznosti na vysvobození z egyptského otroctví se klíčovou hodnotou židovského myšlení stává svoboda a odpovědnost.

Věnovat peníze lenochovi nebo opilci by mělo více negativních než pozitivních účinků.

V oblasti společenských věd je ekonomie jednou z nejvěrnějších žaček matematiky.

Přebytek je základním předpokladem veškerého obchodu.

Křesťanství materiální stránku života respektuje.

Nemá-li člověk silnou vnitřní disciplínu, materiální přebytek jej může snadno dovést k přesycenosti a depresím.

I v dnešní ekonomii platí, že modely společnosti se musí tkát předivem matematiky.

Občas je lépe čerta zapřáhnout do pluhu než s ním bojovat.

Princip sebelásky či egoismu považuje většina ekonomů za jediný hnací motor lidského jednání.

Bez pojmenování neexistuje realita, vzniká spolu s jazykem.

Kapitalismus tak, podobně jako Uroburos, pojídá sám sebe, tím se obnovuje, občerstvuje a posouvá dál.

Matematika se bezesporu stala hlavním jazykem moderní ekonomie.

Zlo může, ale nemusí nabývat morální podoby.

Přestože Židé sehráli podle mnoha myslitelů klíčovou roli ve tvarování současné euroamerické kultury a jejího ekonomického systému, v učebnicích dějin ekonomického myšlení jim moc místa věnováno není.

Snahy vlád ztlumit dopady krize jsou chvályhodné, ale domnívat se, že jakoukoli sebelepší regulací či geniálním nápadem zabráníme další krizi, je velký omyl.

Dnešní ekonomická antropologie je zvláštní směsicí. Nezabývá se osobní moralitou, protože neviditelná ruka trhu přetavuje osobní neřesti v obecné blaho.

Dobro má moc být svou vlastní odměnou.

Samotné čisté zlo neexistuje, vždy jen jaksi parazituje na dobru.

V životě zkrátka existují oblasti, které jsou svaté a ve kterých není povoleno ekonomizovat, racionalizovat či maximalizovat efektivitu.

Krize je náš lidský úděl a je jen na nás, kolik z ní načerpáme znamení, poučení a koneckonců nové energie.

Celé dějiny židovstva jsou dějinami čekání na Mesiáše, který má přijít v dějinném čase, respektive na jeho konci.

V životě je jen málo situací, kdy lze přestoupit na vyšší úroveň řádu, aniž bychom předtím prošli údolím stínů.

Snaha dnešní ekonomie převést vše na sebelásku a kalkul je tak silná, že podobné úvahy se neodvážil ani Epikuros.

Cenou, kterou platíme za nezávislost na rozmarech přírody, je závislost na naší společnosti a civilizaci.

Do světa se rodíme s vtištěnými idejemi, které musíme objevovat. V tomto smyslu se za celý život neučíme ničemu novému, jen objevujeme v sobě cosi, co ve skutečnosti již známe.

Ne nadarmo se říká, že nás myšlenka napadla (ve smyslu napadl, zaútočil na mne pes).

V životě se stává, že spravedliví trpí a nespravedliví žijí v blahobytu.

Samotný rozum neumí seřadit naše preference tak, abychom byli s to jednat, rozum nás neumí motivovat k činu.

Kdo bruslí na hraně, nesmí se divit, že se o onu hranu pořeže.

Společenská morálka je cit, tedy doména vjemů, cítění – nikoli racionality.

Cesta k novému vnímání světa vede přes opuštění stávajícího.

Přání vládnout pouhým robotníkům bylo snad odjakživa touhou tyranů.

Dobro není cílem jednání, představuje pouze prostředek k užitku.

Princip sebelásky či egoismu považuje většina ekonomů za jediný hnací motor lidského jednání.

Odplata, dle přísného Kanta, anuluje etiku.

Člověk pomocí svých teorií nejen přírodu objevuje, ale i vytváří.

Racionalita neznamená nic jiného než ztvrdlou emoci.

Za duchovního otce moderní ekonomie je všeobecně považován Adam Smith.

Předtím než se ekonomie emancipovala, žila šťastně jako podmnožina filosofie, konkrétněji mravní filosofie.

Dodnes není mezi ekonomy zřejmé, co ukončuje či způsobuje ekonomické krize.

Neřesti jsou pro ekonomiku výhodné.

Ekonomie, jak ji známe dnes, je kulturním fenoménem, téměř by se chtělo říci výtvorem naší civilizace.

V životě zkrátka existují oblasti, které jsou svaté a ve kterých není povoleno ekonomizovat, racionalizovat či maximalizovat efektivitu.

Mohlo by se vám líbit

Komentáře