Marie-Louise von Franz

0

Zlato bývá jako nejcennější kov vždy přiřazováno v systému planet Slunci a je obecně spojováno s nezničitelností a nesmrtelností.

O každém druhé reality můžeme mluvit pouze jako o obsahu vědomí.

Každá vědecká hypotéza je nástrojem k rozšíření vědomí, jenž však začne po nějaké době další rozšíření brzdit.

Zážitek je osobní tajemství a člověk nechce, aby sním ostatní nakládali opovržlivě.

Podobně jako sud je symbolem izolace i ostrov.

Obecně je žába v mytologii často prvek mužský, zatímco ropucha je ženská.

Protože je pro nás počátek přírody a lidské existence naprostým tajemstvím, nevědomí vyprodukovalo množství symbolů této události.

Myši často symbolicky představují duše mrtvých nebo ježibaby.

Pera symbolizují myšlenky nebo fantazie.

Sledujeme-li rozličné mýty o stvoření, často se jasně vyjeví, že symbolizují nevědomé a předvědomé procesy, které popisují nikoliv počátek našeho vesmíru, ale počátek nevědomého vnímání světa člověkem.

Vítr symbolizuje v náboženské a mytologické souvislosti většinou ducha.

Stejně jako matka bývá strom často ženského rodu, ale představuje zároveň i otce, protože strom je falický symbol.

Sůl je součástí moře, má jeho hořkost. Představa hořkosti se pojí se slzami, smutkem, zklamáním a ztrátou.

Ve středověku, když někdo nevěděl, kudy se vydat, když na křižovatce nevěděl, jak dál, nebo neměl žádný určitý plán, vzal obvykle pírko, foukl do něj a šel tím směrem, kam jej odnesl vítr. Bylo to velice rozšířené orákulum.

Pohádky zobrazují archetypy vjejich nejjednodušší, nejhutnější a nejpřesnější podobě.

Pohádky jsou nejčistším a nejjednodušším výrazem kolektivně nevědomých psychických procesů.

Původní germánská a keltská pohanská náboženství měla spoustu kultů matky Země a jiných přírodních bohyní, ale jednostranně patriarchální přeznačení křesťanskou kulturou tento prvek pozvolna vytlačilo.

Všechny staré mýty, které jsme dostali od našich předků, jsou řečí mrtvých.

V oblasti mytologie jsme zemí symbolických motivů my, jednotliví lidé.

V čínském textu Tajemství zlatého květu se říká, že meditací lze dosáhnout stadia, kdy se vědomí rozpustí.

Největší lidskou náruživostí – větší než všechny jiné – je pravděpodobně lenost, abychom ji překonali, potřebujeme mnoho energie.

V alchymii se s hadem požírající vlastní ocas setkáváme jako se symbolem primy materie, počáteční látky světa.

V alchymii se oheň (některé texty to říkají doslovně) používá ke „spálení všeho přebytečného“, takže nakonec zůstane jen nezničitelné jádro.

Alchymisté se pokoušeli vytvořit substancí, již označovaly jako zlato, která však s tímto kovem nijak nesouvisí.

V alchymii je sůl nazývána „solí moudrosti“, protože člověku propůjčuje pronikavou duchovní sílu, je to mystický světový princip.

Alchymisté představují introvertní spodní proud oficiálního křesťanského učení.

Výroba kamene filosofů bylo opakování stvoření světa na individuální úrovni.

Alchymistické myšlení se nikdy neubírá po rovné linii; je obíhávé a krouží stále kolem centrálního motivu.

Všechny mýty krouží kolem jednoho tajemství – které nikdy nedokážeme vyřešit – nebo ho symbolickým způsobem popisují: Proč existuje vědomí a proč vědomí vzešlo z nevědomí, nebo vždy s tím, co dnes nazýváme nevědomím, souviselo a vždy v něm existovalo.

Člověk vydrží téměř všechno, když ví, že to má smysl.

Jakmile nějaký psychicky fenomén dosáhne extrému, začne nejprve skrytě, později však v rostoucí míře manifestovat opačnou kvalitu.

Snubní prsten může znamenat vztah k partnerovi, ale bývá i poutem.

V pohádkách se odráží nejjednodušší, ale zároveň nejzákladnější struktura - holý skelet psyché.

Ostrovy jsou často útočištěm projekcí nevědomé psychické sféry.

Lidé nevědomí berou jako samozřejmost a žijí z něj, ale nechtějí vědomě připustit jeho existenci.

Účelem mumifikace je propůjčit zemřelého kvalitu věčného života a božství; je zbožštěním a zvěčněním osobnosti, ale každý krok se provádí dokonale konkrétně.

V každé kultuře lze nalézt světový názor s centrálním božským obrazem, který tuto kulturu ovládá.

Život utváříme trvale podle rozhodnutí svého já a teprve ve stáří, když se ohlédneme, rozpoznáme, že tím vším prolínal nějaký vzorec.

Řeč pohádek se jeví jako mezinárodní jazyk celého lidstva - všech dob, ras i kultur.

Každý archetyp je relativně uzavřeným energetickým systémem a proud jeho energie probíhá všemi aspekty kolektivního nevědomí.

Taoistická tradice má obecně sklon ke zdůraznění hodnoty nevědomí v protikladu k vědomí.

Všichni vyšší teplokrevní živočichové včetně nás lidí mají silnou vazbu k vlastnímu teritoriu.

Většina primitivních, poloprimitivních a dokonce vysoce rozvinutých kultur, až na několik výjimek, věří v nějakou podobu posmrtného života.

Egyptské náboženské texty udivují svou obrovskou poetickou a emocionální výrazovou silou.

Vykonat něco tvůrčího jenom ze ctižádosti není možné – je třeba lásky a obětavosti.

Pohádka stojí mimo kulturní a rasové rozdíly.

Každý řád je po určité době pociťován jako vězení.

Nemůžete zkoumat rostliny, aniž byste zkoumali zemi, vníž rostou.

Mumifikace představuje úžasnou konkretizaci fenoménů, které jsou obecně - zkoumáme-li jiné náboženství – vnímány spíše jako neviditelné patřící k neviditelné říši.

Fantazie propůjčuje životu jas a barvu, které příliš racionální postoj ničí.

Pokoušet se diskutovat o tom, kdo byl první, zda vědomí, nebo nevědomí, je podobné sporu o to, zda bylo první vejce, nebo slepice.

Když je konstelována podstatná nová zkušenost, mívá sklon přijít zvnějšku i zevnitř. Tento jev pak nazýváme synchronicitou.

V příručním slovníku německých pověr se dozvíte, že mrkev má falický význam.

Všechny pohádky usilují o to, aby popsaly jednu a tutéž psychickou skutečnost.šechny pohádky usilují o to, aby popsaly jednu a tutéž psychickou skutečnost.

U Platona čteme, že staré ženy vyprávěly svým dětem symbolické příběhy - mythoi. I tenkrát tedy souvisely pohádky svýchovou dětí.

Pokaždé když člověk projde vývojovým skokem na vyšší úroveň vědomí, změní se mu celý svět; změní se vztahy, změní se pohled na vnější svět i na vlastní situaci. Dojde k úplnému znovuzrození světa.

V nevědomí je čas i prostor relativní.

Interpretace je zatemněním původního světla, které v mýtu září.

Skoro všechno “nové” vchází do našeho života levou nohou, za ponurého dne.

Freud měl velmi málo uznání pro ženský element u muže, a vysvětloval jej tedy vždy jako sex.

Co na mě zapůsobilo a pro co nemám žádné vysvětlení, je skutečnost, že ve snech bývá pro stvoření jedním z nejčastějších obrazu defekace.

Mohlo by se vám líbit

Komentáře